Sebekázeň a morální zdraví (Dr. Pierce)

Dr. William Luther Pierce, z roku 2001, z anglického originálu Self-discipline And Moral Health.

Dobrý den. Zatímco v Jižní Africe pokračují vraždy bílých farmářů a hromadné znásilňování bílých žen černochy nakaženými AIDS, stejně jako zabavování a ničení bílých farem v Rhodésii, černý diktátor Rhodésie Robert Mugabe se nyní otevřeně chlubí svým záměrem vyhnat všechny bělochy z Rhodésie.

Nyní chápe, že žádná jiná země bílým Rhoďanům na pomoc nepřijde a že s nimi může dělat, co se mu zlíbí. Britská vláda Tonyho Blaira hovoří o tom, že britský kriketový tým nebude hrát v Rhodésii, a americká vláda George Bushe hovoří o zavedení vízových omezení pro Mugabeho a členy jeho vlády, pokud se nebude chovat slušně. A tak se Mugabe směje a pokračuje ve svém plánu etnické čistky v Rhodésii.

Mohl bych mluvit více o těchto věcech, které se dějí našim příbuzným v jižní Africe, a o selhání našich zkorumpovaných a zrádných vlád, které nedělají nic, aby tomu zabránily. Mohl bych mluvit více o tom, jak židovská média v Americe tyto věci důsledně ignorují. Stejná média, která před pouhými deseti lety vedla kampaň, aby Američané vyvinuli ekonomický a diplomatický tlak na bílé Jihoafričany, dokud nepředají svou zemi černochům.

Mohl bych také mluvit o dalších hrozných zločinech černochů na běloších, které byly v poslední době spáchány v Americe, a o tom, jak kontrolovaná média odmítají o těchto zločinech informovat. Takových případů je jistě spousta a je důležité je zveřejňovat, jak jsem to často dělal v předchozích vysíláních. Dnes však budete možná trpěliví, když budu hovořit o mnohem prozaičtější záležitosti, méně vzrušující než vraždy a znásilňování našich příbuzných v jižní Africe a méně provokativní než reportáže o zločinech páchaných na našem lidu v Americe.

Dnes bych chtěl mluvit o tom, co se děje s charakterem a duchem našeho lidu. To je důležité a v jistém smyslu je to stejně tak kořenem našich dalších problémů jako kontrola našich zpravodajských a zábavních médií Židy nebo korupce našeho politického procesu a našich vládních a společenských institucí, která z této kontroly vyplývá. Vlastně jsem o tom už mluvil, ale dnes se pokusím zabývat se různými aspekty této problematiky.

Při diskusi o měnícím se charakteru a morální kvalitě našeho národa je důležité mít nějaké pevné standardy, ke kterým se můžeme vracet. Nechci znít jako nějaký starý bručoun, který si stěžuje, jak to měl jako dítě těžší než dnešní děti. Shromáždil jsem proto názory řady dalších pozorovatelů, učitelů, rodičů a zaměstnavatelů.

Snažil jsem se získat vyvážené a přiměřeně přesné názory na stav morálky v Americe dnes a před 50 lety, prozkoumat rozdíly a pokusit se pochopit, co je způsobilo. Prostudoval jsem také dostupné statistiky. Některé morální prvky je obtížné kvantifikovat, ale jiné lze kvantifikovat nebo alespoň přiměřeně korelovat s věcmi, které kvantifikovat lze.

Například se domnívám, že je rozumné korelovat úroveň osobního zadlužení se schopností odložit uspokojení. Čím vyšší je úroveň osobního zadlužení, typicky hypotéky a dluhy na kreditních kartách, tím menší je schopnost odložit uspokojení. V posledních 30 letech se průměrné osobní zadlužení v Americe, měřené jako procento příjmu, zvýšilo o 70 %.

Lidé dnes mnohem častěji utrácejí peníze, které nemají, než před 30 lety. A za to samozřejmě platí. Lidé nakonec utratí mnohem více za věci, které chtějí, pokud si na jejich nákup půjčí peníze, a nakonec si tak mohou koupit méně než člověk, který si peníze vydělá před nákupem a nemusí proto platit žádné úroky.

Abych nechodil kolem horké kaše, řeknu vám, k jakému závěru jsem dospěl ohledně změny morální kvality našeho národa během posledního půlstoletí. Američtí muži a ženy jsou dnes měkčí, slabší, méně spolehliví, méně ochotní přijímat odpovědnost, méně vlastenečtí, méně schopní snášet nepohodlí nebo těžkosti, méně ochotní odkládat uspokojení a více ochotní tolerovat slabost a korupci u ostatních než před 50 lety. A američtí muži, bílí muži, jsou méně mužní než před 50 lety.

Tuto otázku jsem dostatečně neprostudoval, abych mohl rozhodnout, zda jsou ženy méně ženské než dříve. V Americe jistě stále existuje mnoho velmi ženských žen, ale dnes je tu také více než dost neženských žen, a tyto neženské ženy, tyto feministky, mají jistě větší vliv a způsobují mnohem více škody, než jim bylo v minulosti dovoleno. Zda jsou americké ženy jako celek méně ženské než v minulosti, však nemohu říci.

Ale rozhodně platí, že američtí muži jsou v průměru méně mužní než dříve. A tím méně mužní nemyslím méně sexuálně aktivní. Myslím tím méně důstojní, méně soběstační, méně spolehliví, méně sebevědomí, méně odvážní.

Dnes více mluví a více si stěžují, jsou méně ochotni dodržovat své závazky a více čekají, až jim někdo řekne, co mají dělat. Nejsou tak tvrdí jako dříve. Naši lidé jsou méně disciplinovaní než dříve.

Konkrétněji řečeno, mají méně sebekázně, méně schopnosti použít vůli k tomu, aby udělali to, co považují za správné. V každém z nás je kombinace infantilních pudů a zralejších tužeb a potřeb. Dítě se snaží pouze uspokojit sebe sama a vyhnout se bolesti.

Dobře vyvinutý muž nebo žena má komplexnější pojetí sebe sama než dítě. Nezabývá se pouze svými vlastními potřebami, ale také potřebami své rodiny, komunity, klanu, národa, rasy. A dobře vyvinutý muž nebo žena má dlouhodobější potřeby než dítě.

Dítě chce okamžité uspokojení, okamžitou úlevu od nepohodlí. To je vše, co dítě zajímá. Nic jiného není důležité.

Naopak dobře vyvinutý dospělý člověk myslí na budoucí potřeby a budoucí nebezpečí a je schopen je vyvážit současnými pocity, současnými touhami, obavami a bolestí. Podřizuje přítomnost budoucnosti. Pokud se rozhodne, že budoucí potřeba je důležitá, potlačí současné touhy, snese současné nepohodlí, čelí současným nebezpečím, aby dosáhl svého budoucího cíle.

Schopnost tak učinit je funkcí míry sebekázně dané osoby. Člověk bez sebekázně zůstává ve svém chování a často i ve svých postojích infantilní. Člověk s vysokou mírou sebekázně je schopen udržet své infantilní pudy pod pevnou kontrolou a zmobilizovat všechny své zdroje, veškerou svou sílu a inteligenci, aby dosáhl toho, co považuje za nejdůležitější.

To je nepochybně příliš zjednodušené. Domnívám se však, že je přesto užitečné podívat se na všechny aspekty morálního úpadku, které jsem zmínil dříve, tedy větší měkkost, menší spolehlivost, menší soběstačnost, menší schopnost odkládat uspokojení, menší vlastenectví, jako na důsledky menší sebekázně. Spojením všech těchto aspektů morálního úpadku do jednoho pojmu, kterým je úpadek sebekázně, si stačí položit otázku: co způsobilo úpadek sebekázně v průměru? Proč má dnes průměrný Američan nebo Američanka méně sebekázně než průměrný Američan v roce 1940 nebo 1950? Domnívám se, že existuje více než jedna odpověď, více než jeden důvod pro nižší míru sebekázně v dnešní době.

V první řadě se sebekázeň vyvíjí v důsledku uplatňování vnější disciplíny, zejména v mládí. Samozřejmě existuje geneticky daná složka sebekázně, vrozená sebekázeň celého lidského rodu, která se vyvinula během milionů let a umožnila nám přežít. Protože naše mírné podnebí bylo méně shovívavé, protože naše mírné podnebí nám i jiným rasám, které se také vyvinuly na severu, ukládalo přísnější vnější disciplínu než tropické podnebí rasám, které se vyvinuly v tropech, máme my a severoasijské národy, například Japonci a Číňané, větší vrozenou sebekázeň než černochové.

Sebekázeň je však také důsledkem výcviku, záměrného uplatňování vnější disciplíny v mládí. A je zřejmé, že dnes je toho mnohem méně než před padesáti lety. Výchova dětí v Americe se zženštila, změkčila.

Výprask a jiné formy tělesných trestů jsou passé. Ve skutečnosti dnes mezi bílými rodiči převládá názor, že jakýkoli druh trestu nebo odepření je špatná věc. Neuposlechnutí již nezasluhuje výprask nebo odebrání kapesného.

Neúcta k rodičům již neznamená tvrdou facku a několik dní zavření na pokoji. Dnes se u dětí dokonce podporuje rozmazlování. Denní domácí práce, které bývaly pro děti normou, již nejsou vyžadovány.

Počet dětí, které se učí hrát na hudební nástroj nebo se věnují jakémukoli jinému koníčku, drasticky poklesl. V americkém feminizovaném prostředí výchovy dětí je požadavek, aby desetileté dítě každý den dvě hodiny cvičilo na klavír nebo housle, považován za krutý a neobvyklý. Požadovat od dvanáctiletého dítěte, aby po škole strávilo čtyři hodiny studiem latiny nebo matematiky, je pro rodiče vychované televizí stejně odporné.

Nedostatek vnější disciplíny u dnešních dětí je tedy rozhodně velkou částí problému. A proč se vnější disciplína již nevynucuje? Za prvé, žijeme v méně náročném světě, nebo tak to alespoň v současné době vnímá většina Američanů. Jsme tlustí, měkcí a rozmazlení.

Technologický pokrok přinesl průměrné rodině tolik spotřebičů, které šetří práci v prádelně, v kuchyni, na zahradě, že je potřeba méně práce.

Dnešní tendence je věci neopravovat ani nečistit a znovu používat, ale vyhodit a koupit nové. Domácí práce pro děti tedy nejsou takovou ekonomickou nutností jako dříve.

A protože oba rodiče pracují mimo domov a rodiče nahrazují školky, je prosazování správných norem chování stále obtížnější. Většina rodičů se o to ani nesnaží. Nechávají své děti vstřebávat morálku z televize a pak se přidají k davu.

Existují ale i jiné důvody, proč se dětem již nevnucuje vnější disciplína. Například propaganda proti ní. Propaganda, která z disciplíny dělá sprosté slovo.

Propaganda, která činí celý pojem disciplíny podezřelým a politicky nekorektním. Disciplína je fašistická. Disciplína je to, co měli němečtí nacisté se svým klapáním podpatky, salutováním a svým „Jawohl mein Führer“.

Disciplinovaní Němci byli zlí a rasističtí. Viděli jsme to v tisících hollywoodských filmech a tisících televizních seriálech. Mnohem lepší je být uvolněný, neformální a neposlušný.

To je americký způsob. Vezměte si v tomto ohledu za vzor černochy. Disciplína vede do plynových komor a k vině, vině, vině.

Disciplína dítěte spočívá v tom, že se z něj vychová malý nacista. To je stranická linie, kterou nám vtlouká televize a Hollywood už 50 let. Většinou byla stranická linie, kterou nám Židé podávali z Hollywoodu, spíše implicitní než explicitní.

Implicitní propaganda je obecně účinnější, protože je méně zřejmá a těžší ji čelit. Když však před 40 lety zahájili protikulturní revoluci na amerických vysokých školách a univerzitách, vyšli z úkrytu. Zcela explicitně odsoudili jakoukoli formu disciplíny nebo sebeovládání.

Útok na disciplínu byl jen jednou z front židovské války proti všemu tradičnímu. Cílem nebylo jen poštvat nežidovské studenty proti autoritám a přimět je, aby se vzdali svých norem chování, ale převrátit celý nežidovský svět vzhůru nohama. Zatímco disciplína byla výslovně odsuzována jako nacistická, docházelo k útokům na takzvaný rasismus a sexismus, tradiční morálku a tradiční normy slušného chování a vzhledu.

Byly vzneseny požadavky na přijímání většího počtu černošských studentů a zaměstnávání více černošských profesorů bez ohledu na jejich kvalifikaci. Ženy měly být zacházeno jako muži, měly být zavedeny smíšené koleje a měl být ukončen důraz na západní, tedy bílou civilizaci, která byla označována za rasistickou a sexistickou. Byl to začátek politické korektnosti.

Bílí jsou špatní, černí jsou dobří. Heterosexuální muži jsou podezřelí, ženy a homosexuálové jsou v pořádku. Disciplína a sebeovládání jsou staromódní a nudné.

Rozpustilost, nevázanost a smyslová rozkoš jsou cool. Fidel Castro, Che Guevara, Ho Či Min, Eldridge Cleaver a Malcolm X se stali hrdiny kampusu a vzory. Úžasné je, že Židé dokázali přesvědčit nejen homosexuály, feministky a nebělochy, aby se připojili k jejich tažení proti tradiční nežidovské společnosti, ale také heterosexuální bílé muže a ženy.

Je zřejmé, že v naší společnosti již existovala značná měkkost, zejména na našich univerzitách. Za tažením proti disciplíně stály mnohé skupiny, ale nikdo nevyjádřil jeho ducha lépe než dva židovští mladí aktivisté, Jerry Rubin a A. B. Hoffman, vůdci Mezinárodní strany mládeže, zkráceně Yippies. Tito dva Židé se pravděpodobně dostali do médií stejně často jako všichni ostatní revolucionáři protikultury dohromady.

Rubinova kniha Do It! byla vydána v roce 1970 židovským nakladatelstvím Simon & Schuster, které vlastní multimilionářský židovský mediální magnát Sumner Redstone, jenž mimo jiné vlastní také MTV a CBS. Rubinovu knihu najdete téměř v každé veřejné a univerzitní knihovně a její přečtení vám prospěje. Ale teď vám přečtu jen několik úryvků, ve kterých Rubin vysvětluje, o čem je židovská protikulturní revoluce.

A předem se omlouvám za obscénní jazyk. Součástí židovské strategie bylo rozbít všechny tradiční normy chování a projevu a učinit zdvořilost a slušný jazyk zastaralými. Cituji: „Puritanismus nás vede do Vietnamu.

Sexuální nejistota vede k supermužnosti zvané imperialismus. Americká zahraniční politika, zejména ve Vietnamu, nedává smysl, kromě sexuálního. Amerika má frustrovaný penis, který se snaží vrazit do malé vietnamské štěrbiny, aby dokázal, že je muž. Revoluce vyhlašuje válku prvotnímu hříchu, diktatuře rodičů nad jejich dětmi, křesťanské morálce, kapitalismu a supermužnosti. Naší taktikou je poslat černochy a dlouhovlasou chátru, aby napadli domy bílé střední třídy, šukali na podlaze v obývacím pokoji, rozbili lustry, chrlili sperma na obrazy Ježíše, rozbili nábytek a navždy zničili nedělní školu a napalmem pokropili Ameriku krví. Budeme dělat vše, co je zakázáno. Budeme pobuřovat Ameriku, dokud buržoazie nezemře na epiplexii. Proměníme americké vysoké školy v nudistické tábory.“ Konec citátu.

Rubin říká mnohem víc. Například svým mladým čtenářům říká, že by měli zabít své rodiče, protože rodiče jsou represivní a brání dětem dělat to, co chtějí. A vždy píše Amerika a Američan s K místo C, aby naznačil německý, a tedy nacistický nádech.

Svou knihu končí manifestem protikultury. A opět cituji: Na veřejných shromážděních po celé zemi nahradí Bob Dylan národní hymnu. Nebudou žádné věznice, soudy ani policie.

Bílý dům se stane noclehárnou pro všechny, kteří nemají kde ve Washingtonu bydlet. Svět se stane jednou velkou komunitou s jídlem a bydlením zdarma, kde se o vše bude sdílet. Všechny hodiny a budíky budou zničeny.

Holiči půjdou do rehabilitačních táborů, kde si nechají narůst dlouhé vlasy. Nebude existovat zločin jako krádež, protože všechno bude zdarma. Pentagon bude nahrazen experimentální farmou LSB.

Nebudou žádné školy ani kostely, protože celý svět se stane jedním kostelem a školou. Lidé budou ráno hospodařit, odpoledne hrát na hudební nástroje a souložit, kdykoli se jim zachce. Konec citátu.

Ještě jednou se omlouvám za jazyk. Ale opravdu jsem chtěl, abyste pochopili, co Židé prosazovali na našich univerzitních kampusech. Byl jsem tam v té době jako profesor.

Děti vstřebávaly židovskou propagandu. A většina rodičů byla příliš zaneprázdněna svými vlastními záležitostmi, než aby tomu věnovali pozornost. Knihy jako Do It byly velmi čtivé.

A navzdory dětinskému stylu a šokujícímu účinku byly brány vážně miliony mladých bílých Američanů. Stejně jako židovský zpěvák Bob Zimmerman, který používal jméno Bob Dylan. Ačkoli Reuben, Hoffman a další Židé na našich kampusech šli ještě dál a vyjadřovali se drzejším a hrubším způsobem než mainstreamová média, mainstreamová média je podporovala.

O čemž svědčí například vydání a distribuce Reubenovy knihy nakladatelstvím Simon and Schuster. Protože všichni Židé v médiích šířili stejný jed, jen v jiném balení pro různé segmenty naší populace. A jen velmi málo lidí, kteří věděli, jak se věci mají, bylo ochotno se proti tomu ozvat ze strachu, že budou označeni za antisemity nebo rasisty.

Lidé, kteří věděli, jak se věci mají, také příliš změkli a ztratili sebekázeň. Jistě, sami jsme si za to mohou, že jsme nedokázali vybudovat společnost, která by nás udržovala v disciplíně, když nás technologický pokrok osvobodil od přirozených disciplinárních tlaků. Postoj v Americe během posledních několika generací byl: „Chci, aby moje děti měly lehčí život než já, měkčí život.“

Postoj měl být: „Je mou odpovědností zajistit, aby moje děti vyrostly v silné, sebekázněné muže a ženy.“ A podle toho jsme měli strukturovat naše školy a další instituce, naše způsoby výchovy dětí. Ale neudělali jsme to.

A protože jsme to neudělali, máme generaci bílých Američanů, kteří jsou mentálně, morálně i fyzicky měkčí a ochablí než před dvěma generacemi. Kromě této obrovské chyby jsme však udělali ještě větší chybu, když jsme Židům dovolili proniknout do naší společnosti a převzít prakticky všechna naše masmédia, která v televizní éře určují, co si většina našich lidí myslí. A Židé využili své kontroly nad médii k tomu, aby ještě zhoršili nedisciplinovanost vyplývající z naší vlastní laxnosti.

Udělali vše, co mohli, aby nás ještě více změkčili a ochromili, a tím snížili naši ochotu a schopnost bránit se jejich dalším zásahům. Příroda netoleruje měkkost a nedisciplinovanost u lidí ani u zvířat. Buď se osvobodíme od židovského vlivu a poté restrukturalizujeme naši společnost tak, aby naše rasa byla opět způsobilá, nebo přestaneme jako rasa existovat.

To je fakt života a je to fakt, který ospravedlňuje jakékoli prostředky, které jsou nezbytné, i ty nejkrvavější a nejradikálnější, aby náš lid byl opět morálně zdravý. Děkuji, že jste dnes opět byli se mnou.