Umění za nacismu

Hitler sám byl umělec a jeho touha se vtiskla osobního rázu. Ve velkoměstech vznikali monumentální stavby s určitým významem, státní a průmyslové budovy, na okraji obcí vznikají nová sídliště, vilová města a dělnické byty. Vznikaly obrovské amfiteátry, kamarádské budovy, domy pro hitlerovu mládež a školní budovy.

Peníze v německu se nehromadí v bankách, ale obýhají, vytvářejí nové hodnoty, práci a obživu a poté se v podobě daně vracejí státu. Skutečná hodnota je práce.

Domy měli svoje svojí vnitřní i vnější harmonii a vše bylo vkusně postavené a navržené, tak aby to zapadalo do prostředí.

V umění je zakázaná negerská a „asfaltová” kultura, která v tisku, rozhlase divadle a filmu hrála s nízkými lidskými pudy a útočila na manželství, rodinu, právo (kde pachatel byl oběť), historii nebo kde se objevoval zločin - 97% všech těchto děl tvořili židé.

Všichni umělci spadají pod Říšskou kulturní komoru, jež se dělí do 7 dílčích komor - pro literaturu, tisk, rozhlasm divadlo, hudbu, výtvarné umění a film. Všechny tyto komory mají za úkol rozvíjet německou kulturu, mezi něž patří rozvoj a finanční podpora začínajících spisovatelů, umělců,...

Každá rok probíhá „týden německé knihy”, který veřejnost upozorňuje na hodnotnou literaturu. Komorra pro hudbuu pořádá koncerty a hudební týdny, nese náklady na tisk hodnotných kompozic.

Říšská kulturní obec poskytuje dělníkům a zaměstnancům velmi nízké vstupné. Toto není výsada jen velkých měst, ale i odlehlých vesnic kam v autobusech jezdili putovní divadla, kde hráli v upravených stodolách, barácích nebo hostinstvích.

Goebbels zakázal kritiku neboť ta ve své podstatě byla překroucena a nahradil jí uměleckou zpávou, jež musí být podepsána svým vlastním jménem bez jakékoliv anonymity. To má za úkol uchránit mladé a nezkušené talenty před domýšlivou a lehkovážnou kritikou.