Schacht je propuštěn z Říšské banky - skutečná příčina 2. sv. války

V lednu 1939 se věci dostaly na přetřes, když prezident Říšské banky Hjalmar Schacht odmítl prodloužit platnost Offa a Mefo směnek v hodnotě tří miliard říšských marek kvůli obavám z „inflace“. Dne 7. ledna 1939 zaslal Schacht Hitlerovi memorandum podepsané jím a dalšími osmi členy představenstva Říšské banky, které obsahovalo následující hlavní body:

1. Říše musí vydávat pouze tu částku, která je kryta daněmi.
2. Plná finanční kontrola musí být vrácena ministerstvu financí. (Pak bude nuceno platit vše, co si armáda bude přát.)
3. Kontrola cen a mezd musí být zefektivněna. Stávající špatné hospodaření musí být odstraněno.
   
4.  Využití peněžního a investičního trhu musí být výhradně v kompetenci Říšské banky. (To znamenalo praktické odstranění Göringova čtyřletého plánu).
   

Schacht své memorandum uzavřel dvojsmyslnými slovy: „Rádi uděláme vše pro to, abychom spolupracovali na všech budoucích cílech, ale pro tuto chvíli nastal čas vyhlásit stop stav.“ zamýšlel zhroutit německou ekonomiku, Těmito prostředky Schacht, která během let 1933-39 zvýšila svůj hrubý národní produkt o 100 procent. Z rozvráceného a zkrachovalého státu, který v lednu 1933 měl 7 500 000 nezaměstnaných, Hitler proměnil Německo v moderní socialistický ráj.

Byl oprávněně rozzloben a doporučení Říšské banky odmítl jako „vzpouru“. O dva týdny později byl Schacht propuštěn. Roger Elletson popisuje tuto významnou událost následovně: „Dne 19. ledna 1939 byl Schacht bleskově odvolán a Říšské bance bylo nařízeno, aby Říši poskytla všechny úvěry, které Hitler požadoval.

Tento rozhodný krok v podstatě vykastroval jak kontrolu Říšské banky nad domácí měnovou politikou, tak německou mocenskou základnu mezinárodního židovstva. Jeho důsledkem bylo, že židovští bankéři byli zbaveni moci deflacionovat a zničit německou ekonomiku. Pomineme-li důsledky úrokové sazby vyplácené ze směnek MEFO, bylo nyní možné na Německo pohlížet jako na zemi, která se nachází ve „federálním systému“, a nikoli v „Schachtově systému“. Říšská banka se fakticky stala rukou vlády, přičemž jediná skutečná změna spočívala v tom, že směnky byly nyní zpeněžovány, resp. diskontovány, pod záštitou státu, a nikoliv nějakého židovského poskoka v předsednictvu Říšské banky.

Teprve v lednu 1939 se tak Říšská banka stala skutečnou státní bankou. Schachtovo odvolání také ukončilo předávání důvěrných informací o veškerém hospodářském vývoji Německa, které bez přerušení mazaně předával Montagu Normanovi, zednářskému kolegovi a guvernérovi Bank of England (1920-44).

Nový zákon o Říšské bance, který byl vyhlášen 15. června 1939, podřídil banku „bezpodmínečně suverenitě státu“. Článek 3 tohoto zákona nařizoval, že banka, přejmenovaná na Deutsche Reichsbank, má být „řízena a spravována podle pokynů a pod dohledem Vůdce a říšského kancléře. 

Hitler byl nyní svým vlastním bankéřem, ale poté, co vystoupil ze stáda mezinárodních podvodníků a lichvářů, ho stejně jako Napoléona Bonaparta, který v roce 1800 založil Banque de France jako státní banku, stihl stejný osud; zbytečná válka, po níž následovala zkáza jeho národa a země.

Právě tato událost vyvolala druhou světovou válku - Rothschildové si uvědomili, že univerzální replikace německého státního bankovního systému bez lichvy by trvale zničila jejich finanční říši zla.

Aby Polákům poskytla volnou ruku, která by jim umožnila znepřátelit si a vyprovokovat Němce, učinila Velká Británie 31. března 1939 lživou a bezcennou nabídku zaručit Polsku suverenitu. Během následujících pěti měsíců polská vláda postupně zesílila útlak, šikanu a útoky na zbývajících 1,5 milionu etnických Němců žijících v Polsku.

Tyto útoky, při nichž Poláci bezohledně zabili více než 58 000 německých civilistů, vyvrcholily 3. září 1939 masakrem v Brombergu, při němž bylo zavražděno 5 500 lidí.

Zpočátku byly tyto provokace a zvěrstva stoicky ignorovány. Nakonec byl Hitler nucen použít vojenský zásah, aby ochránil Němce v Polsku. Dne 30. srpna 1939 Hitler v rámci velkého státnického činu znovu nabídl polské vládě návrhy Marienwerderu. Jednalo se o následující čtyři hlavní návrhy:

1. Zachování stávajících hranic z roku 1919, jak byly stanoveny Versailleskou smlouvou.
2. Navrácení Gdaňska (370 000 obyvatel) Německu, které bylo z 97 % německé.
3. Výstavba 60 mil (96 km) dlouhé dálnice a železničního spojení mezi Západním a Východním Pruskem, od Schönlanke po Marienwerder.
4. Výměna německého a polského obyvatelstva.
   

Na příkaz mezinárodních bankéřů britský ministr zahraničí lord Edward Wood Halifax důrazně doporučil polské vládě, aby nevyjednávala Takto a proč byla zahájena druhá světová válka, a zbavil se tak výmyslu o německé vině. Od roku 1939 sice Německo učinilo nejméně 28 známých pokusů o mír bez podmínek, ale všechny byly odmítnuty.

Následná vynucená válka vyústila ve vítězství mezinárodních finančníků a v porážku a zotročení obyvatel Evropy.

Skutečná příčina druhé světové války je právě zde a je důkazem, že Adolf Hitler nebyl loutkou.