Židé a obchod s bílými otroky (Dr. William Pierce)

Pseudohistorický film Stevena Spielberga o vzpouře a masakru na španělské otrokářské lodi Amistad v 19. století a následném soudním procesu s černošskými vzbouřenci je recenzenty chválen. Spielberga, jednoho z nejbohatších a nejúspěšnějších židovských filmařů v Hollywoodu, chválí i jeho příbuzní z různých tzv. lidskoprávních organizací za to, že využívá svých propagandistických schopností k tomu, aby bílé gójské publikum upozornil na hrůzy otroctví a přiměl je cítit se o něco provinileji za to, že se v minulosti tak špatně chovali k nebílým. Spielbergův nový film se ovšem nezmiňuje o tom, že Spielbergovi židovští příbuzní vlastnili mnoho lodí, i když ne všechny, zapojených do atlantického obchodu s černými otroky v 18. a 19. století, a ve skutečnosti hráli velmi významnou roli při dovážení černých otroků do Ameriky.

Film má spíše tendenci odklonit se od obviňování kohokoli z otroctví kromě bílých gójů. Toto trochu zavádějící tvrzení je zajímavé ve světle skutečnosti, že Židé měli dominantní postavení v obchodu s otroky přinejmenším od římských dob, zejména v obchodu s bílými otroky. Židovští obchodníci s otroky následovali Caesarovy armády všude do Galie, do Germánie a do dalších severních zemí a dychtivě kupovali jako otroky všechny zajatce Římanů, zejména zajaté ženy.

Židé zůstali v obchodu s bílými otroky dominantní až do dnešních dnů, ačkoli ve středověku se je křesťanská církev několikrát neúspěšně pokusila zastavit, počínaje 5. stoletím, kdy císař Theodosius II. vydal edikt proti Židům vlastnícím křesťanské otroky. Poté, co jim jeden císař zakázal vlastnit otroky nebo s nimi obchodovat, Židé čekali, až přijde další císař, a pak si koupili listinu, která jim dávala monopol na obchod s otroky. Pak veřejné pobouření proti Židům rostlo, dokud by jim další císař obchodování s otroky opět nezakázal.

Většinu času však byli Židé nespornými pány obchodu s bílými otroky, a tak je tomu dodnes. Zajímavé je, že tuto skutečnost odhalily nedávné zprávy židovských novin, mimo jiné New York Times. Ve vydání z 11. ledna vyšel velký článek s názvem Kontrabandové ženy, který napsal židovský reportér z Izraele.

Článek se zabývá konkrétně židovským obchodem s ukrajinskými a ruskými ženami, ačkoli tento obchod neoznačuje jako židovský. V reportáži se píše toto, cituji: „S centrem v Moskvě a ukrajinském hlavním městě Kyjevě se sítě obchodující se ženami rozbíhají na východ do Japonska a Thajska, kde nyní tisíce mladých slovanských žen pracují proti své vůli jako prostitutky, a na západ k pobřeží Jaderského moře a dále. Trasy kontrolují ruské zločinecké gangy se sídlem v Moskvě, konec citátu.

Čtenář musí pochopit, že tyto zločinecké gangy nemají v sobě skutečného Rusa. Jsou výhradně židovské, ale dohodnutá lest, kterou používají noviny v této zemi, spočívá v tom, že je označují jako ruské, a nikoli jako židovské. A tak se v různých zpravodajských orgánech dočtete o nedávném ovládnutí organizovaného zločinu v mnoha oblastech Ameriky, zejména na východním pobřeží a v Los Angeles, ruskými gangy a o krutosti a chytrosti těchto ruských gangsterů.

Nikdy se však nezmiňují o tom, že to vůbec nejsou Rusové, ale Židé z bývalého Sovětského svazu. Židé jako příznivec pana Clintona Vadim Rabinovič, vyfotografovaný, jak si s Clintonem potřásá rukou na charitativní akci v Miami, když byl ve Spojených státech nelegálně, jak jsem se zmínil ve svém vysílání z 27. prosince. Příběh vykořisťování východní Evropy Židy je fascinující a rozčilující.

Po celý středověk až do novověku se soustředili na těžení ze slabostí a neřestí gójského obyvatelstva Poláků, Rusů, Ukrajinců a dalších, mezi nimiž žili jako sotva tolerovaná menšina. Kromě toho, že byli lichváři, ovládali obchod s alkoholem a vlastnili pitky, herny a nevěstince. Řada ruských spisovatelů 19. století, mezi nimi Dostojevskij a Gogol, popsala jejich destruktivní vliv na slovanskou rolnickou společnost a trvalý stav vzájemné nevraživosti, který mezi Židy a Slovany panoval.

Během 19. a počátkem 20. století se nesmírně rozšířil židovský obchod s bílými otroky z těchto zemí. Popsal jej židovský historik Edward Bristow ve své knize Prostitution and Prejudice (Prostituce a předsudky) z roku 1982, kterou vydalo nakladatelství Oxford University Press a Schocken Books v New Yorku. Bristowova kniha je sice psána z pohledu odpůrce tohoto židovského obchodu se ženami, přesto je nesmírně objevná.

Židé verbovali venkovské dívky v polských a ruských vesnicích, obvykle pod falešnou záminkou, a převáželi je do nevěstinců v Turecku, Egyptě a dalších částech Blízkého východu, do Vídně, Budapešti a dalších velkých měst Rakouska-Uherska a až do New Yorku, New Orleansu a Buenos Aires. Tento židovský obchod se slovanskými ženami přirozeně vyvolal velkou nenávist Slovanů vůči Židům, která znovu a znovu propukala v pogromy a další lidové akce proti Židům. Z děl pana Spielberga a dalších židovských propagandistů člověk uvěřil, že nenávist, kterou Slované vůči Židům chovali, byla založena pouze na náboženském fanatismu a že Židé byli zcela nevinní a neškodní.

Jednou z fascinujících skutečností, kterou Bristowova kniha odhaluje, je, že centrem židovského obchodu s polskými dívkami bylo městečko Aswitzen. Německý název tohoto městečka zněl Auschwitz. Tím nechci naznačit, že by Židé byli jedinými viníky obchodu s bílými otrokyněmi.

Nežidovští politici a policejní úředníci ochotně přijímali od Židů úplatky a na oplátku jim umožňovali pokračovat v jejich špinavém podnikání. A ve Spojených státech s Židy spolupracovaly nežidovské kriminální živly, jako například mafie, nebo dokonce provozovaly vlastní operace s bílými otroky. Obchod s bílými otroky z východní Evropy byl však posledních 200 let výhradně židovskou činností.

Je ironií osudu, že jiný židovský podnik, organizovaný marxismus, dočasně přibrzdil židovský obchod se slovanskými ženami. Když židovští bolševici po první světové válce ovládli Rusko a Ukrajinu a po druhé světové válce Polsko a další slovanské země, potlačili veškerou kapitalistickou činnost, včetně činnosti svých židovských bratrů v obchodu s bílými otroky. Místo toho vytvořili obrovské impérium otrockých pracovních táborů, o nichž tak výmluvně psal Alexandr Solženicyn.

Židovští obchodníci s otroky se stali komisaři a šéfy otrokářských táborů a samozřejmě po milionech masakrovali své nežidovské odpůrce. Doba komunismu byla pro Židy dobou, kdy se zbavili všech ruských a ukrajinských vlastenců, kteří je tak dlouho nenáviděli. Ve skutečnosti určitá kapitalistická aktivita přežívala po celá komunistická léta v podobě organizovaného zločinu.

Ve Spojených státech vyšly na toto téma dvě vynikající knihy, obě napsané sovětskými Židy důkladně obeznámenými s organizovaným zločinem v Sovětském svazu. Jeden z autorů, Jurij Brokin, byl ve skutečnosti bývalým členem židovského gangu organizovaného zločinu v Rusku, kde pracoval jako pasák. Jeho kniha Hustling on Gorky Street vyšla v roce 1975 v nakladatelství Dial Press v New Yorku.

Druhý autor, Konstantin Simis, byl židovský obhájce židovských organizovaných zločinců. Jeho kniha SSSR, zkorumpovaná společnost vyšla v roce 1982 v nakladatelství Simon and Schuster. Oba tito židovští autoři zcela otevřeně píší o židovské nadvládě nad organizovaným zločinem v letech komunismu.

Brokin se tím vlastně chlubí. Říká, že Rusové a další Slované mohou být jen obyčejnými zločinci, kteří jsou závislí na zbraních a siláckých taktikách, ale nejsou dost chytří na úspěšný organizovaný zločin velkého rozsahu. Na to jsou dost chytří jen Židé.

Faktorem, který ani jeden z autorů nezmiňuje a který byl důležitější než chytrost, byly vazby židovských zločinců na židovské komunisty v sovětské byrokracii. Když se Abe, který v Moskvě provozoval prostituci a drogový byznys, mohl spolehnout na svého bratrance Jaimeho z prokuratury, který ho informoval o plánech policejních razií, a také na trochu tajné pomoci, kdyby se věci dostaly k soudu, měl oproti svým ruským konkurentům výraznou výhodu. Nakonec komunismus východní Evropu vykrvácel, a když se ekonomiky jimi ovládaných zemí ocitly na pokraji zhroucení, komunisté změnili klobouk, místo komunistů se prohlásili za demokraty a ohlásili návrat ke kapitalismu.

Židovští obchodníci s otroky se vrátili k podnikání a obchod jim šel dobře. Do podnikání se pustili i další židovští komunisté. Když se ekonomiky privatizovaly, tj. když se státní továrny a podniky prodávaly soukromým podnikatelům za výhodné ceny, Židé využili svých konexí se svými nyní demokratickými příbuznými v byrokracii, aby je získali.

Jiní Židé, kteří měli za komunistů monopol na organizovaný zločin, zůstali šéfy organizovaného zločinu, ale značně rozšířili rozsah svých aktivit. Často se stávalo, že noví podnikatelé a noví šéfové zločinu byli stejní lidé. Nejbohatším mužem v Rusku je dnes Boris Berezovskij, který se po pádu komunismu stal multimiliardářem tím, že s pomocí svých židovských kolegů, kteří stále působí v byrokracii, skoupil od vlády banky, veřejné služby, televizní sítě a noviny.

Berezovskij se po Moskvě prohání v neprůstřelné vestě a obrněné limuzíně a každý, kdo se postaví do cesty jeho obchodním zájmům, má tendenci být zastřelen nebo prostě zmizet. Druhým nejbohatším po Berezovském je další židovský mediální magnát Vladimir Gusinskij. Berezovskij a Gusinskij ovládají většinu ruských masmédií.

Také docela důkladně ovládají Borise Jelcina, ruského prezidenta-alkoholika, který je jakousi slovanskou verzí Billa Clintona plus vodka. Jelcin vyhrál své poslední volby jen díky podpoře Berezovského a Gusinského médií. Pokud si vzpomínáte, Clinton a všechna židovská média ve Spojených státech během těchto voleb také nadšeně fandili Jelcinovi.

Všichni se báli, že by Jelcina mohl porazit skutečný ruský vlastenec, a v tom případě by bylo s židovskou kontrolou Ruska konec. Po volbách jmenoval Jelcin Berezovského do ruské Rady národní bezpečnosti. Když však některá z mála ruských médií, která jsou stále ještě nezávislá, zveřejnila Berezovského vazby na židovské organizované zločinecké gangy, byl Jelcin nucen ho vyhodit.

Jelcin si to však vynahradil jmenováním jiného Žida, Borise Němcova, do funkce místopředsedy vlády, jedné z nejmocnějších pozic ve vládě. Jednu věc však Jelcin nikdy neudělal: neučinil žádný krok k omezení činnosti ruských židovských organizovaných zločineckých gangů, které řádí v zemi a dávají na odiv své bohatství a moc, zatímco obyčejní Rusové se v této zimě snaží uživit a udržet si teplo domova. A desetitisíce krásných, ale naivních mladých ruských a ukrajinských žen jsou unášeny židovskými gangy, které New York Times nazvaly ruskými gangy, a posílány do Turecka, Pákistánu, Thajska a Izraele, kde žijí v bídě a ponížení, a také do zemí západní Evropy, kde Židé rovněž ovládají organizovaný zločin.

Mladé ženy, které nemohou pracovat v Rusku, na Ukrajině nebo v Polsku a které čeká bezútěšná budoucnost v zemích zpustošených desetiletími komunismu, touží po jakékoli šanci na lepší život. Reagují na inzeráty, které jim nabízejí práci v zahraničí jako recepční nebo sekretářky a slibují také bezplatné školení a dopravu. Když však dívky dorazí na místo určení, zjistí něco úplně jiného.

To už je ale pozdě. Jedna z těchto dívek, Irina, jednadvacetiletá zelenooká ukrajinská blondýnka, poskytla v Izraeli rozhovor. Vyprávěla, jak ji její izraelský zaměstnavatel brzy po příjezdu do Izraele vzal do nevěstince.

Vzal jí pas, spálil jí ho před očima a řekl jí, že je nyní jeho majetkem a musí pracovat v nevěstinci. Když Irina odmítla, byla zbita a znásilněna. Irina měla větší štěstí než většina slovanských žen vylákaných do Izraele, ale nakonec byla zadržena při policejní razii a poslána do vězení jako nelegální cizinka.

Když s ní byl veden rozhovor, čekala spolu se stovkami dalších ruských a ukrajinských žen na deportaci. Litovala, že Izraelec, který ji znásilnil a donutil pracovat v nevěstinci, nebyl ani zatčen. Podle židovských zákonů totiž znásilnění pohanské ženy není nezákonné, stejně jako není v Izraeli nezákonné kupovat a prodávat otroky, pokud se nejedná o Židy.

Tuto skutečnost kupodivu odhaluje článek v New York Times. Obchod s bílými otroky je v Izraeli velký byznys. Ukrajinské úřady odhadují, že každý rok je z Ukrajiny odvezeno až 40 000 ukrajinských žen mladších 30 let.

Některé z těchto žen reagují na inzeráty slibující práci v zahraničí, jako to udělala Irina, a některé jsou jednoduše uneseny a propašovány ze země. S těmi, které se pokusí svým židovským věznitelům uniknout, je zacházeno brutálně. Často jsou zmasakrovány před zraky ostatních zajatých žen, aby je ostatní zastrašili a donutili udělat, co se jim řekne.

Na trzích s otroky, které provozují židovské gangy v Itálii, jsou mladé slovanské ženy svlékány, nakládány na špalky a prodávány v dražbě majitelům nevěstinců. Nejvíce zarážející na celém tomto špinavém byznysu je, že většina lidí je nucena se o něm dozvědět z židovských novin, jako jsou New York Times. A opravdu, článek, na který jsem odkazoval, byste si měli přečíst sami.

Vyšel ve vydání z 11. ledna a tato zpráva se pravděpodobně nebude opakovat. Ale položte si otázku, proč Interpol, mezinárodní policejní agentura, neudělá něco, aby tento obchod s bílými otroky zastavil? Proč něco neudělají vlády zemí, z nichž jsou ženy unášeny? Proč se masmédia neozvou? Proč mocné feministické organizace nepožadují vymýcení bílého otroctví? Odpověď na všechny tyto otázky je snadná. Neodvažují se nic udělat ani říci, protože jde o židovský byznys.

V místech, jako je Německo, kde mají Židé téměř úplnou kontrolu nad organizovaným zločinem, bude každý, kdo tuto skutečnost veřejně oznámí, zatčen a obviněn z podněcování rasové nenávisti. Německo a většina dalších evropských zemí mají zákony proti tomu, co nazývají nenávistnými projevy. Říci cokoli negativního o Židech, ať už je to pravda nebo ne, vyvolává tyto zákony.

Židovské organizace a samozřejmě i Clintonova administrativa by si velmi přály, aby podobné zákony platily i ve Spojených státech. Interpol, který má spoustu jiné práce, která ho zaměstnává, netouží po tom, aby byl obviněn z antisemitismu tím, že půjde po židovských bandách bílých otroků. I kdyby Interpol gangstery zatýkal, moc by to nepomohlo, protože se to řeší téměř všude.

Na prodeji žen se vydělává obrovské množství peněz, dost peněz na to, aby se z nich dali zaplatit politici, úředníci, soudci a policisté. Židé o takzvaném holocaustu za druhé světové války rádi říkají: Už nikdy více. Rádi mluví o tom, jak je třeba vymýtit antisemitismus a přijmout nové zákony proti takzvaným nenávistným projevům, aby už nikdy nemohlo dojít k dalšímu holocaustu.

Svým vlastním chováním však zaručují, že k němu dojde. Zatímco někteří Židé tlučou do bubnů za další reparační platby od Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí, o kterých tvrdí, že se k nim nechovaly dobře nebo jim před 55 či 60 lety sebraly část jejich neprávem nabytého zlata, jiní Židé stále krvácejí ze zemí, jako je Polsko, Ukrajina, Rusko a pobaltské národy, peníze a jejich mladé ženy. Země, které po desetiletí trpěly pod brutální vládou komunistických komisařů, jsou stále vykořisťovány stejnými lidmi, kteří si nyní říkají demokraté.

Židé se domnívají, že s jejich smrtícím vlivem na masmédia téměř všude, s jejich loutkami, jako jsou Bill Clinton a Boris Jelcin, na mocenských pozicích na Východě i na Západě, s obrovským bohatstvím, kterým disponují, a s tolika nežidy buzerovanými propagandou holocaustu, jakou natočil Steven Spielberg, jim jejich vykořisťování bude procházet navždy. Ale mýlí se. Sami v sobě budují nenávist, zášť a vztek, které je všechny zničí, členy gangu, mediální bossy, poradce Billa Clintona a Borise Jelcina, profesionální velrybáře holocaustu, bývalé komisaře a všechny ostatní, dokonce i ty, kteří se v současnosti na žádné z těchto činností nepodílejí.

Jsou zárukou toho, že dojde k dalšímu holocaustu, a tentokrát bude skutečný. Děkuji, že jste dnes opět se mnou, a najděte si a přečtěte si ten článek o obchodu s bílými otroky v New York Times z 11. ledna.