Boris Polevoj - redaktor listu Pravda a jeho svědecká lež o holocaustu a elektrickém dopravníku smrti

Sovětský spisovatel židovského původu Boris Polevoj (vlastním jménem Kampov; léta narození: 1908-1981), autor známé knihy "Příběh skutečného člověka", byl za druhé světové války válečným zpravodajem, nejprve pro list "Proletářská pravda" a poté od konce října 1941 pro list "Pravda".

V lednu 1945 byl Boris Polevoj přidělen k První Ukrajinské Fronta, jehož vojáci vstoupili 27. ledna téhož roku do tábora Osvětim-Březinka.

Při sestavování memoranda pro své politické vedení se B. Polevoj snažil maximálně využít svého spisovatelského talentu a popsat hrůzy Osvětimi, jichž nebyl svědkem. Konkrétně 29. ledna 1945 obdržel ředitel politické organizace 1. ukrajinského frontu generálmajor soudruh Jašečkin od dopisovatele "Pravdy" B. Polevojevovo následující dokument (byl odtajněn ministerstvem obrany zcela nedávno, při příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi):

Věnujte pozornost slovům B. Polevoje, kterými ve své "Zprávě" popsal největší krematorium v Osvětimi, doslova "dopravník smrti" (údajně postavený nacisty v roce 1942):

"Byla to dlouhá budova, téměř půl kilometru dlouhá, na jejímž konci byly hornické pece, ...od pecí na sever šla podélná budova s kovovými podlahami... Tuto budovu spolu s pecemi Němci po majdanovém procesu zničili a na místě jsou vidět jen její zbytky."

"Budova dlouhá téměř půl kilometru", která podle Polevoje sloužila jako "dopravník smrti", musela pojmout najednou mnoho tisíc lidí. A pokud nacisté v Osvětimi od roku 1942 vyhlazovali lidi v tak obrovských dávkách, pak se zcela jistě jednalo o tábor smrti, v němž se během druhé světové války musely počty zabitých a spálených jistě pohybovat v milionech...

"Od roku 1941 se uvnitř koncentračního tábora Osvětim šířil nepřetržitý proud hrůzostrašných příběhů a zpráv o masakrech vězňů. Nikdy se však jako vražedná zbraň neuváděl pesticid Cyklon B, ale spíše "elektrické lázně", bojový plyn a "pneumatické kladivo".

Dokonce i po obsazení tábora Rudou armádou 27. ledna 1945 zveřejnil židovsko-sovětský válečný zpravodaj Boris Polevoj 2. února v Pravdě zprávu o "elektrickém dopravním pásu", na němž byli vězni systematicky zabíjeni "elektrickým proudem" předtím, než byli vyvedeni na vrchol vysoké pece, kde byli vsazeni do pece".

Podívejte se však, co se stane. "Majdanský proces", o němž se zmiňuje Boris Polevoj v "Reportážní poznámce", se konal v polském Lublinu od 27. listopadu 1944 do 2. prosince 1944. Šlo o proces s úředníky z jiného a rovněž v okupovaném Polsku umístěného koncentračního tábora Majdanek. Právě po tomto procesu podle B. Polevého nacisté zničili obří osvětimské krematorium, v němž byly spáleny miliony lidí, aby zahladili stopy po svých ohavných zločinech. Do té doby, od poloviny roku 1942 do 2. prosince 1944 včetně (tedy více než dva roky po sobě), tento "dopravník smrti" podle Polevoje řádně plnil svou funkci ...

Polevoj, vojenský zpravodaj Pravdy, o tomto "dopravníku smrti" také telegrafoval vedení svých novin. Na základě jeho zprávy noviny "Pravda" 2. února 1945 uveřejnily článek: "Továrna na smrt v Osvětimi":

Všimněte si Polovoyových slov: "Byl to obrovský kombinát s vlastními pobočkami, z nichž každá měla svůj vlastní účel. Jedna třídila příchozí: vězně rozdělovala na ty, kteří ještě mohli pracovat, než zemřeli, a na staré, děti a nemocné, odsouzené k okamžité likvidaci...".

Tak jsme se seznámili s tím, co v lednu a únoru 1945 sdělil celé sovětské zemi zvláštní zpravodaj "Pravdy" Boris Polevoj, a zde je to, co se skutečně stalo a co vidíme na vlastní oči díky inscenovaným fotografiím pořízeným v prvních dnech po vstupu vojáků Prvního ukrajinského frontu na území Osvětimi:

V Osvětimi bylo mnoho dětí v nemohoucím věku a podle jejich vzhledu se dalo soudit, že hlad nezažily. V době osvobození zjevně nevypadaly vyhuble a vyčerpaně.

Ano, byli vězni nacistického koncentračního tábora, ano, zažili otroctví a strádání, ale když se 27. a 28. ledna 1945 objevili před kamerou, a dokonce v dětském vězeňském oblečení, vyvrací to tvrzení Borise Polevého, že "děti, které byly přijaty do Osvětimi, byly odsouzeny k okamžitému vyhlazení...". Novinář, a tím spíše válečný zpravodaj, byl povinen odpovídat za každé slovo ve své reportáži...

Zde je další lživé svědectví Borise Polevého: "Viděl jsem tisíce osvětimských mučedníků - lidí vyhublých tak, že se kymáceli jako stíny ve větru...".

Lži Borise Polevoje opět odhalují fotografie pořízené v Osvětimi 27. ledna 1945: nemohl tam vidět tisíce vyhublých lidí!

V Osvětimi byli samozřejmě také vyhublí vězni. Byli to ti, kteří se nacházeli mezi životem a smrtí v důsledku rozvoje nebezpečných infekčních chorob, především tyfu. A když zemřeli, jejich těla byla okamžitě odvezena do krematoria... Krematoria v Osvětimi byla skutečně postavena za tímto účelem...

Většina osvětimských vězňů (mezi nimiž bylo mnoho zločinců) měla v době osvobození následující vzhled:

Historikové navíc uvádějí následující: "V době osvobození Osvětimi v ní bylo 7 500 vězňů - většinou dětí a postižených...". Dospělé práceschopné vězně odvezli nacisté do táborů v Německu.

Jak vypadali dospělí (invalidní) vězni v Osvětimi, vidíme z výše uvedených obrázků, a o fyzickém stavu dětí držených v Osvětimi již víme. Ve většině případů byl uspokojivý. Osvobozené děti nevypadaly jako stíny pohupující se ve větru.

Ale jak se ukázalo, B. Polevoj si to myslel marně! Když si vymýšlel svou lež, nevěděl, že po celý rok 1944 létala nad Osvětimí britská špionážní letadla a pořizovala letecké snímky koncentračního tábora. Fotografie jimi pořízené byly samozřejmě nějakou dobu tajné, ale pak, po řadě let, byly odtajněny (stejně jako v případě "vysvědčení" B. Polevoje) a jednoho dne byly zpřístupněny veřejnosti. A nyní, s příchodem internetu, si může kdokoli tyto letecké snímky prostudovat a přesvědčit se, že na území Osvětimi nikdy nestála "téměř půlkilometrová" budova, která by fungovala jako "dopravník smrti", takže Boris Polevoj (Campov), vojenský zpravodaj Pravdy, působil 29. ledna 1945 jako falešný svědek holocaustu!

Těžko nyní říci, s čím vojenský zpravodaj B. Polevoj počítal, když sestavoval tuto zrůdnou dezinformaci o osvětimské "továrně na smrt".  Možná si myslel, že jeho lži nikdo neodhalí a ani se o to nepokusí, protože hned prohlásil, že po prosincových událostech roku 1944 "se nacisté snažili skrýt stopy po svých nejstrašnějších zločinech a "továrnu na smrt" zničili", a pakliže po ní nezůstaly žádné stopy, o jakých faktech, kromě svědectví (nebo falešných svědectví?!) lidí, by se dalo mluvit!

Citace z článku B. Polevoje "Dým Osvětimi", který napsal 15. dubna 1946:

Když naše letadlo ještě kroužilo nad obřím koncentračním táborem a vybíralo si místo k přistání, vzpomínám si, že nás zaujal těžký hnědý dým vycházející ze tří nízkých čtvercových trubek a zahalující areál tábora...  Ze všech stran se k nám seběhly tisíce lidí v podivných pruhovaných hábitech. Klopýtali, padali, skákali a znovu běželi, funěli, mávali rukama, smáli se a plakali zároveň. A od nich, od těchto osvětimských mučedníků, které Rudá armáda zachránila před smrtí, jsme se dozvěděli, jaký kouř leží nad táborem, zahaluje okolí a naplňuje naše hrudi těžkým zápachem. Úder Rudé armády v tomto místě byl tak mohutný, že početný personál SS z tábora ráno uprchl, když se mu narychlo podařilo vyhodit do povětří plynové komory a některé pece, ale někteří z nich přežili a navršeni na hromadách mrtvol dál kouřili a otravovali vzduch svým dýmem...

Člověk by musel mít doslova chorou fantazii a nekamarádit se s rozumem, aby napsal to, co jsem v textu B. Fieldyho zvýraznil tučným písmem. Krematoria, která v Osvětimi skutečně existovala (bylo jich několik a měly pece určené pro vložení jedné mrtvoly do mufny), byla určena především ke spalování těl těch, kteří zemřeli na infekční choroby, například na tyfus. A popisovat je jako "hromady mrtvol" může jen velký lhář.

Další zajímavý zvrat v historii:
Informace z Wikipedie: "Polevoj byl 15. dubna 1946 svědkem výslechu hlavního nacistického popravčího Osvětimi, jejího bývalého velitele Rudolfa Hösse, před norimberským tribunálem. Podrobnosti tohoto výslechu Polevoj vylíčil v článku nazvaném "Osvětimský dým", který napsal pro Sovinformbureau téhož dubnového dne roku 1946...".

Jinými slovy se zde uvádí, že B. Polevoj, který byl 29. ledna 1945 falešným svědkem holocaustu, byl vyslán do Norimberku, aby se tam 15. dubna 1946 zúčastnil velmi důležitého výslechu prvního velitele Osvětimi Rudolfa Hösse. Höss byl velitelem tábora od 1. května 1940 do 1. prosince 1943. Jeho výpověď závisela na tom, zda Němci, kteří prohráli válku, tedy všichni němečtí občané, brzy vyplatí Židům peněžní odškodnění za takzvaný "holocaust".

Synopsis: "Slovo 'holocaust' starořeckého původu neslo původně úzký náboženský význam 'zápalná oběť', ale koncem 19. a počátkem 20. století ho židovští publicisté začali používat pro Židy. Za holocaust tak byla prohlášena jakákoli hrozba jejich masového vyhlazení. Zde je nejzřetelnější příklad z roku 1919: "Ukřižování Židů musí být zastaveno!", článek amerického senátora Martina Glynna.

V roce 1919 Martin Glynn sedmkrát použil klišé "šest milionů" v souvislosti s Židy, jejichž životy byly podle něj v té době ohroženy, a jednou ve svém textu použil termín "holocaust" a spojil ho s číslem "šest milionů obětí".

Proto, aby Rudolf Hoess, bývalý velitel Osvětimi, při výslechu vypověděl, že nacisté během druhé světové války v letech 1939-1945 skutečně spáchali holocaust na Židech, byly proti němu použity všechny možné prostředky včetně sofistikovaného mučení.

Tato fotografie R. Hoesse s modřinami v obličeji byla pořízena po jeho pravidelném výslechu na samotce zástupci Velké Británie počátkem dubna 1946:

A ráno 15. dubna 1946 se stala nečekaná věc. Rudolf Hoess předstoupil před Mezinárodní vojenský tribunál nikoliv jako obviněný zločinec, ale jako svědek, ačkoliv byl i později souzen jako obviněný z válečných zločinů a mezi dalšími vysoce postavenými nacisty byl oběšen. Ale 15. dubna 1946 ho někdo potřeboval právě jako svědka, aby bylo jasno: jako svědka holocaustu Židů. Jeho svědectví u soudu se samozřejmě stalo senzací pro všechny. Poté, co byl Rudolf Höss podroben brutálnímu mučení, se za přítomnosti novinářů z celého světa a k úžasu ostatních obviněných nacistických zločinců přiznal k nejhorším zločinům, jaké kdy dějiny poznaly. Co je však nejdůležitější, Höss poté prozradil, že osobně dostal od Himmlera příkaz k vyhlazování Židů. Odhadoval, že v Osvětimi (Auschwitz) bylo vyhlazeno 3 000 000 lidí, z toho 2 500 000 prostřednictvím plynových komor.

Jak na toto téma napsal renomovaný francouzský vědec, profesor na Sorbonně a autor historického vyšetřování "Jak Britové získali přiznání Rudolfa Hösse" Robert Faurisson: "Přiznání" Rudolfa Hösse se stalo základním kamenem teorie, že systematické vyhlazování Židů, zejména prostřednictvím plynových komor, bylo historickou skutečností.

Tímto senzačním přiznáním Rudolfa Hösse vlastně začaly dějiny židovského holocaustu a samotný nacistický koncentrační tábor Osvětim byl uznán za hlavní místo vyhlazování Židů.... Konečný verdikt norimberského tribunálu nad nacistickými zločinci z roku 1946 zahrnoval následující postavy: "...V otázce Osvětimi tribunál vyslechl svědectví Hoesse, který byl velitelem tábora od 1. května 1940 do 1. prosince 1943. Uvedl, že jen v táboře Osvětim bylo v tomto období vyhlazeno 2 500 000 lidí, kromě 500 000 lidí, kteří zemřeli na nemoci a hladem...".

Sovětská strana obžaloby trvala na údaji "přes 4 miliony mrtvých v Osvětimi" a tento údaj 4 000 000 se nakonec odrazil na pamětních deskách vztyčených v 19 jazycích na památníku v Osvětimi v roce 1948:

Tato pamětní deska, připomínající čtyři miliony osvětimských vězňů, byla v areálu památníku umístěna od roku 1948 do roku 1990, poté byla demontována. V SSSR začala perestrojka a glasnosť a poté si evropští představitelé náhle uvědomili (po odtajnění některých sovětských archivů s osvětimskými účty, kterých se 27. ledna 1945 zmocnila Rudá armáda), že uváděný počet osvětimských obětí není nic jiného než "sovětská propaganda" a neodpovídá skutečnosti.

Téměř tři roky probíhala na Západě diskuse o přijatelném počtu obětí. Během této doby zmizel SSSR z mapy světa, na jeho místě vznikla Ruská federace a na Západě se zformovala Evropská unie. A teprve po těchto politických událostech se hlavy západních států shodly na počtu obětí Osvětimi: "asi milion a půl, převážně Židů. A nyní můžete na památníku v Osvětimi vidět nové pamětní desky s novými čísly, a to i v ruštině

Jak to dopadne?

Máme tu nejen to, že Boris Polevoj (Kampow), válečný zpravodaj Pravdy, byl falešným svědkem holocaustu a vymyslel si hrůzy Osvětimi, které v jím popisovaném rozsahu neexistovaly, ale i bývalého velitele Osvětimi Rudolfa Hoesse, který pod mučením přiznal vyhlazení tří milionů lidí v Osvětimi, z nichž 2 500 000 bylo údajně zavražděno v plynových komorách...

A nyní se na Západě uznává, že tyto údaje jsou lží a sovětskou propagandou...

I když nový údaj o mrtvých v Osvětimi "asi milion a půl lidí" je také daleko od skutečnosti. Je třeba jej snížit ještě desetkrát.