Kompletní historie sudetské krize a proč Hitler vtrhl do Sudet

V roce 1919 byla mapa východní Evropy zcela překreslena. Německá, ruská a rakouská říše ustoupily ve jménu sebeurčení celé hrstce nových zemí. Vyjednávání o hranicích těchto nových států bylo noční můrou.

Trvalo více než rok, než se podařilo dokončit všechny mírové konference, a téměř všichni zůstali zklamaní, kromě nového státu Československa. Rumunsku, Čechům a Jugoslávcům byla slíbena maďarská země ještě předtím, než se vůbec začalo jednat o maďarské smlouvě. Díky tomu, aniž by si to spojenci uvědomovali, nakonec potrestali Maďarsko mnohem tvrději než kterýkoli jiný národ.

Maďaři byli poměrně pochopitelně rozzuřeni a problém jejich krajanů, kteří uvízli uvnitř hranic svých sousedů, se stal ústředním bodem maďarské politiky na několik následujících desetiletí. V budoucnu budou hrát klíčovou roli. V Paříži byli Češi přijímáni ze všech nejlépe a podařilo se jim okouzlit, zalhat a zmanipulovat, aby se nejen osvobodili od staleté habsburské nadvlády, ale také aby vytvořili obrovský mnohonárodnostní stát s nimi v čele.

Patrick J. Buchanan v knize Churchill, Hitler a zbytečná válka uvádí citát: Masaryk a Banez, kteří požadovali rozpad rakousko-uherské říše na základě principu sebeurčení Čechů, řídili stát, který byl živým popřením tohoto principu. Češi totiž nyní vládli Němcům, Maďarům, Slovákům, Polákům a Rakušanům, kteří tvořili polovinu obyvatelstva a s nimiž nebylo odstoupení Prahy nikdy konzultováno. Československo bylo mnohonárodnostním, mnohojazyčným, katolicko-protestantským konglomerátem, který nikdy předtím neexistoval konec citátu.

Když bylo po všem, Češi tvořili jen 47 % obyvatelstva a dostali v podstatě vše, co chtěli. Pařížská mírová konference byla takový průšvih, že toho všeho bylo dosaženo v podstatě lstí. Když se prezidenta Woodrowa Wilsona ptali, proč vydal 3 miliony Němců do české nadvlády, vykřikl cituji proč mi to Masaryk nikdy neřekl konec citátu.

Důvod, proč mu to nikdy neřekl, byl ten, že byly použity falešné mapy a falešná čísla. Edvard Beneš, český ministr zahraničí, řekl spojencům, že zde nikdy nebyly 3 miliony, ale jen asi 1,5 milionu usedlých Němců, a že, cituji, Němci v Čechách jsou jen kolonisté, konec citátu.

Naproti tomu Banez tvrdil, že Čechů je tam třikrát tolik.

Kdyby spojenci projevili alespoň trochu péče při kontrole faktů na mapách, které dostali ve Versailles, Čechům by se vysmáli. Češi byli ve většině sporných oblastí v poměru 10:1, v mnoha případech 20:1 přečísleni Němci. Pokud byli tito Němci kolonizátory, byli to nejefektivnější kolonizátoři všech dob.

Skutečným důvodem pro připojení Sudet nebyly skutečné nároky Čechů na tuto oblast, ale obranyschopný hornatý terén a tamní suroviny. Banez tvrdil, že bez cukrovarů, skláren, textilních továren, hutí a pivovarů v těchto zemích by stát prostě nepřežil. Francouzi, kteří chtěli mít ve východní Evropě spojence proti Německu, jim rádi vyhověli.

Macmillan v knize Peacekeepers napsal citát V Čechách, komentoval to cynicky jeden americký expert, požadují své historické hranice bez ohledu na protesty velkého počtu Němců, kteří si nepřejí, aby je takto zabrali. Na Slovensku trvají na národnostních právech a nedbají na staré a dobře vyznačené historické hranice Uher konec citátu. Ještě předtím, než byly přesné hranice stanoveny smlouvou, vpochodovali Češi do Maďarska pod záminkou boje proti komunismu.

Když Maďaři podnikli protiútok, Češi se okamžitě obrátili na spojence s žádostí o pomoc. Vykreslili se jako mírumilovný národ, který nemůže pochopit, proč by na něj agresivní Maďaři útočili. Jinde na západě se Češi seřadili na německých hranicích a byli připraveni vtrhnout se spojenci do země, pokud by Němci odmítli podepsat Versailleskou smlouvu.

Na severu se střetávali s Polskem o Těšínsko bohaté na uhlí, kde Poláci převyšovali počet Čechů v poměru 2:1. Banez spojencům vysvětloval, že tito Poláci jsou dočasní obyvatelé, prostě je sem přitáhla vyšší životní úroveň, a když jsou teď tak ovlivněni českou kulturou a jazykem, už to nejsou Poláci. Nakonec došlo k výstřelům a oba se nakonec střetli. Nakonec se spojenci rozhodli region rozdělit na dvě části.

Češi získali veledůležité uhelné doly a Polákům zůstala zášť vůči jižnímu sousedovi. Češi si během jednoho roku znepřátelili téměř všechny své sousedy. Pokud jde o vnitrozemí, Češi dali spojencům vágní sliby o autonomii pro své národnostní menšiny.

Ani zde by si však nezískali žádné přátele. Pokud jde o usedlé Němce, jejich seznamování s novými českými vůdci probíhalo ještě hůře. Šestnáctého února 1919 bylo území technicky stále součástí Rakouska, a tak místní obyvatelé zamířili k Polákům, aby hlasovali v prvních demokratických volbách.

Češi na ně poslali armádu a hlasování překazili. V reakci na to uspořádali Němci 4. března pokojný protest. Češi odpověděli prostou střelbou do neozbrojeného davu.

Zemřelo 54 Němců. Z toho bylo 20 žen. Jen o několik měsíců později Beneš slíbí spojencům, že, cituji, dá Němcům všechna práva, na která mají nárok. Celkově to bude velmi liberální režim, konec citátu. 

Stejně jako v případě všech Benešových věcí to byla lež. Téměř okamžitě Češi přesunuli do pohraničí vojenské posádky, železniční personál, státní zaměstnance, vězně a dokonce i pacienty nemocnic, aby zmanipulovali údaje ze sčítání lidu.

V jednom případě strávil 600členný armádní prapor v německém městě jediný den a byl započítán do sčítání lidu. V důsledku tohoto podvodu byli Němci ošizeni o své právoplatné zastoupení v parlamentu. Na předvolebním shromáždění usedlé německé strany v roce 1937 řečník otevřeně kritizoval Beneše.

V reakci na to napochodovala česká policie a účastníky zmasakrovala. Zemřelo 53 Němců a stovky jich byly zraněny. Jakmile vznikl stát, byly německé školy zavřeny a nahrazeny českými, do kterých byli nuceni chodit místní obyvatelé.

Bylo uzavřeno 9 z 19 českých německých univerzit. Pouze 4,7 % státních finančních asistentů dostávali němečtí vysokoškoláci, přestože Němci tvořili 22 % obyvatelstva. Všechny veřejné formuláře a přihlášky byly pouze v češtině.

Polovina německých obecních a venkovských úředníků přišla o práci. Stejný osud potkal 41 % německých pošťáků a 48,5 % železničářů. V dubnu 1919 zákon o pozemkové reformě zahájil přerozdělování půdy od Němců k Čechům.

Vedoucí programu popsal, jak to funguje, cituji: Půda přechází z rukou cizinců do rukou českého lidu, konec citátu. Mnozí Němci se museli vrátit na svou dříve vlastněnou půdu jako nájemci, aby se uživili. Třetina osídlené půdy byla pokryta lesy.

Zde převzal přímou správu český stát a okamžitě propustil 40 000 německých lesních dělníků, které pak rychle nahradil Čechy. Tento model se opakoval ve většině průmyslových odvětví. V roce 1936 britské ministerstvo zahraničí odhadovalo, že Němci, kteří tvořili 22 % obyvatelstva, tvořili 60 % nezaměstnaných.

V květnu 1919 Beneš, tentýž muž, který prohlásil, že dá Němcům všechna práva, na která mají nárok, řekl, že Češi jsou, cituji, smrtelní nepřátelé Němců. Později téhož měsíce, během inaugurace prezidenta Masaryka, vtrhli místní Češi do jednoho domu za to, že nevyvěsil českou vlajku. Uvnitř našli německou vdovu a matku čtyř dětí, která byla nemocí upoutána na lůžko.

Poté ji začali táhnout po schodech nohama napřed a nechali její hlavu odrazit od schodů. Na následky zranění zemřela. V roce 1921 byly české jednotky bez varování náhodně rozmístěny v německých osadách.

Čtyři kilometry od německých hranic se pak v Grasslitzu setkali němečtí demonstranti s přijíždějícími českými vojáky. V reakci na to vojáci právě zahájili palbu do davu ještě jednou. Patnáct Němců zahynulo.

V letech 1923-1932 bylo na základě zákona na ochranu republiky vedeno 8972 soudních řízení proti disidentům z řad národnostních menšin. Mnozí z nich byli právě Němci, kteří navštívili Československo kvůli sportovním soutěžím nebo národnostním slavnostem. Abychom to vše uvedli na pravou míru, 56 % území země bylo prohlášeno za, cituji, pohraniční pásmo.

Toto pohraniční pásmo ve skutečnosti znamenalo jen menšinové oblasti. Zde žilo 85 % usedlých Němců. Všichni Poláci, všichni Rusíni a 95 % Maďarů.

Pokud jste žili v pohraničním pásmu, žili jste pod stanným právem. Armáda dohlížela na správu továren, stavební projekty, veřejné práce, telefonní službu a lesní hospodářství. Občané menšin měli jen omezené občanské svobody.

Aby toho nebylo málo, Beneš svou zemi označil za, cituji, maják demokracie. Ještě před podpisem mírových smluv v Paříži myslela Francie na budoucnost. Zatímco Amerika a stále více i Velká Británie začaly Německo litovat, Francie nepolevovala.

V plánu bylo vybudovat tyto nové východoevropské státy, které by obklíčily Německo. Jedním z těchto států bylo obrovské Polsko, které se však téměř okamžitě vymklo kontrole a napadlo všechny své sousedy. Beneš a Masaryk v Československu však byli více než ochotní hrát s Francouzi.

Koneckonců, jak říkal Beneš, Němci byli jejich úhlavními nepřáteli. V lednu 1924 podepsali Francouzi a Češi smlouvu o přátelství, která obsahovala vojenskou doložku. Cíl byl zřejmý.

Následujícího roku byla podepsána oficiální formální vojenská smlouva. Po nástupu Hitlera k moci byla tato spolupráce ještě více zesílena. Francouzi se snažili posílit své vazby s národy obklopujícími Třetí říši ve snaze potlačit případné Hitlerovy kroky vůči sousedům.

Hitler se možná pochopitelně cítil v pasti a často o tom mluvil v projevech, aby ospravedlnil své vlastní zbrojení, které bylo ve skutečnosti mnohem pomalejší než zbrojení Francie, Velké Británie nebo dokonce Čechů, jedné z nejsilnějších armád v Evropě. V prosinci 1935 vystřídal Beneš ve funkci prezidenta umírněnějšího Masaryka a okamžitě přitvrdil. Jen několik měsíců po nástupu k moci uzavřel plnohodnotné vojenské spojenectví se Sovětským svazem.

Počátkem roku 1936 již bylo na německých hranicích vybudováno 32 letišť pro Rudé letectvo. Kolem těchto letišť se nacházely obrovské komplexy skladů pro zásoby paliva a bomb. Po podepsání smlouvy byly v Čechách a na Moravě umístěny jednotky Rudé armády, které procházely parašutistickým výcvikem pro případ napadení Německa.

Sir Orm Sargent z britského ministerstva zahraničí označil Československo za distribuční centrum Stalinovy běžné propagandy proti Německu. Nemýlil se. Praha se stala novým domovem hord komunistických exulantů z Německa v roce 1933 a poté z Rakouska v roce 1938 po anšlusu.

V roce 1936 spolu Francie, Češi a Sověti uzavřeli vojenské spojenectví, což byl jeden z důvodů, proč Hitler vpochodoval do Porýní. Téměř okamžitě, jakmile se tak stalo, projevil Beneš ochotu postavit se Německu a nabídl Francii podporu československé armády k invazi. Během následujících měsíců by tato armáda čítala jen necelých 1,5 milionu mužů.

Hitler vždy toužil po návratu sedmiletých Němců, ale díky této síti spojenectví, která ho obklopovala, byl do značné míry držen na uzdě. Němci museli 20 let nečinně přihlížet, jak jsou jejich němečtí spoluobčané týráni těsně za jejich hranicemi, a to nejen v Sudetech, ale i v Polsku a Litvě. V roce 1938 se však Hitler cítil dostatečně odvážný, aby riskoval, a ve skutečnosti to byli Češi, s nimiž se chtěl dohodnout jako první, a ne Rakušané.

Anšlus mu shodou okolností spadl do klína jako první. Naprosto mu vadilo, jak se Češi chovali, a nenáviděl zejména Beneše, kterého si představoval jako jednoho z klíčových mužů, kteří chtěli rozdrtit Německo. Hitler měl pravdu.

Později se ukázalo, že Beneš byl zapleten do nejrůznějších intrik s mezinárodními finančníky a britskými politiky, které měly Hitlera svrhnout. Dne 20. února 1938 Hitler během projevu v Říšském sněmu prohlásil: Nelze zpochybnit, že dokud bylo Německo samo slabé a bezbranné, muselo se prostě smířit s neustálým pronásledováním německého národa podél našich hranic. K zájmům Německé říše patří také ochrana těch německých spoluobčanů, kteří si sami na vlastních hranicích nedokážou zajistit právo na základní lidské politické a ideologické svobody.“ Hitler oficiálně učinil sudetoněmeckou věc svou vlastní.

Dne 6. května se k tomuto tématu vyjádřil v deníku Daily Mail britský novinový magnát lord Rothermere. Sám si nedovedu ani na okamžik představit, že by Velká Británie dvacet let klidně přihlížela tomu, jak tři a půl milionu Britů žije pod bičem naprosto odporného národa, který mluví cizím jazykem a má zcela jiný pohled na svět. Beneš chtěl krizi, v níž by ho velmoci podpořily, aby mohl zničit Hitlera.

Hitler chtěl krizi, aby mohl přivést Němce a Sudety domů. Najednou tato krize přišla a byl to Beneš, nikoli Hitler, kdo ji inicioval. Patrick J. Buchanan ve své knize Churchill, Hitler a zbytečná válka popsal, co se dělo dál, cituji: Ke spouštěcí události došlo dva měsíce po anšlusu, když Hitler ještě slavil. Začaly se šířit zvěsti o chystané německé invazi do Československa. Tyto zvěsti byly falešné a existuje důvod se domnívat, že je Češi podstrčili s vědomím Beneše, který nařídil mobilizaci. Zatímco fámy kolovaly po Evropě, Londýn varoval Berlín, že Británie nebude invazi přihlížet. Paříž a Moskva obnovily své závazky vůči Praze. Hitler se náhle ocitl ve velké krizi, kterou si vůbec nezavinil. Tváří v tvář sjednocené Evropě byl Hitler nucen vzdát se jakéhokoli záměru napadnout Československo. Němečtí důstojníci doprovázeli britské vojenské poradce podél českých hranic, aby dokázali, že nedochází k přípravám na válku. Když k žádnému útoku nedošlo, Češi se chlubili a vytahovali, jak donutili Hitlera ustoupit, a ukázali tak světu, jak se čelí tyranovi. Hitlerovi bylo jasné, že Beneš krizi urychlil, aby Německo ponížil, napsal Tansil. Být falešně obviněn českými představiteli bylo pro Hitlera nejvyšší urážkou, konec citátu. 

Přestože Britům ukázal, že Češi lhali, Hitler byl stále naprosto rozzuřený. Zmocnil se ho, cituji, spalující vztek, aby si s Československem, a zejména s prezidentem Benešem, vyřídil účty.

Neville Henderson, britský velvyslanec v Německu, vzpomínal, cituji: Vzdorné gesto Čechů, kteří mobilizovali asi 170 000 vojáků a pak do světa prohlásili, že právě jejich akce odvrátila Hitlera od jeho záměru, bylo politováníhodné. Co však Hitler nemohl strávit, bylo jásání tisku. Všechny noviny v Americe i v Evropě se přidaly ke sboru.

Bylo řečeno ne a Hitler byl nucen ustoupit. Demokratické mocnosti přivedly totalitní státy na buben atd. Ještě před vypuknutím krize napsal Chamberlain své sestře, cituji: Stačí se podívat na mapu, abyste viděla, že nic z toho, co by Francie nebo my mohli udělat, by nemohlo zachránit Československo před obsazením Němci, kdyby to chtěli udělat. Proto bychom Československu nepomohli. Byla by jen záminkou pro válku s Německem. To bychom nemohli udělat, pokud bychom neměli rozumné vyhlídky, že ji budeme moci v rozumné době srazit na kolena, a tomu nic nenasvědčuje. Proto jsem opustil jakoukoli myšlenku na poskytnutí záruk Československu nebo Francii v souvislosti s jejími závazky vůči této zemi. Konec citátu. 

Francouzi zase zůstali vázáni na britskou zahraniční politiku, přestože veřejně prohlašovali opak.

Nedostatek francouzské nezávislosti v zahraniční politice pak měl dominový efekt. Stalin odmítl plnit své závazky vůči Čechům, pokud je nebudou plnit Francouzi. I z praktického hlediska byla sovětská pozice obtížná.

Ano, mohli pomoci svým letectvem, ale kromě toho neměli žádné prostředky, jak dostat do Československa skutečné pozemní síly. Musely by projít přes Polsko nebo Rumunsko. Poláci Sověty nenáviděli jako Rusy i jako komunisty a Rumuni měli se Sověty na hranicích své vlastní problémy.

Šance, že by je nechali projít, byla nulová. Aby toho nebylo málo, když Beneš 20. května vyhlásil mobilizaci, nekonzultoval ji ani se svými francouzskými spojenci. Následujícího dne byla Evropa díky jednání jediného muže nejblíže válce od dob Velké války.

Sudetská území a pohraniční pevnosti byly obsazeny a Češi byli připraveni na válku. Potřebovali jen, aby se Německo i jeho spojenci chytili návnady. Francouzi to tentokrát skutečně udělali.

Francouzský premiér Deladier si pozval německého velvyslance ke svému stolu. Byl na něm mobilizační rozkaz. Cituji: Záleží na vás, Excelence, zda tento dokument podepíšu, nebo ne. Konec citátu. 

Ještě v Berlíně britský velvyslanec sdělil Ribbentropovi, cituji: Francie má vůči Československu určité závazky, a pokud by je bylo třeba plnit, vláda Jeho Veličenstva nezaručí, že nebude událostmi donucena se sama zapojit. Konec citátu.

Ribbentrop byl zcela oprávněně naprosto rozzuřen na Brity a Francouze, že skočili na českou návnadu, a začal se spravedlivě rozhořčovat na britského velvyslance Hendersona. Pokud jsou Britové a Francouzi natolik blázniví, že by snad těmto zvěstem uvěřili a šli kvůli nim do války, řekl, pak, cituji, budeme muset opět bojovat na život a na smrt. Konec citátu.

Poté Ribbentrop rychle odletěl zvláštním letadlem za Hitlerem na Berghof. Zde našel Hitlera, který byl stejně rozzlobený jako on sám. V blízkosti českých hranic se neuskutečnil jediný vojenský pohyb a nebyla zde soustředěna jediná divize.

Jak však dny plynuly, Hitlerovy plány na invazi se z falešných zvěstí stávaly skutečnou realitou. Byl naprosto rozzuřený. Zahraničnímu tisku vždycky přisvědčoval, ale tohle byl nový level.

Bičovaly evropskou válku čistě na základě Benešova vymyšleného příběhu. Dne 28. května Hitler svolal své generály a byl rozhodnutý. Rozdrtí Československo, ať se děje, co se děje.

Řekl armádě, aby se připravila, a dal jí na to čas do 1. října. Na Západě byl Fritz Tod, muž, který postavil autobahn, požádán, aby urychlil výrobu na západní zdi a zastavil tak Francouze. Během několika týdnů pracovalo na opevnění na francouzských hranicích přes půl milionu mužů.

Plánem bylo použít co nejméně vojáků k zadržení Francouzů, zatímco hlavní síly na východě bleskově vyhladí Čechy. Při tom všem by Vůdce samozřejmě raději za každou cenu do války se Spojenci nešel, ale kdyby na to přišlo, kdyby je nedokázal přimět k rozumu, byl by připraven. K tomu všemu přistupoval zvláštní prvek.

V Londýně existovala skupina nazvaná The Focus, která si pekelně přála dostat se do války s Německem, a to za jakoukoli finanční či lidskou cenu. Jednou z klíčových postav této organizace byl muž jménem sir Henry Strakosch, bohatý finančník narozený v Rakousku, který se přestěhoval do Anglie a zbohatl v bankovnictví a zlatnictví, konkrétně v Jižní Africe. Strakosch spolu s dalšími osobně Hitlera nesnášel.

Udělali by cokoli, aby zničili jeho režim, nebo dokonce Německo jako pojem. Na jejich výplatní listině byli nejrůznější lidé. Nejvýznamnějším z nich však byl Winston Churchill, který v roce 1938, přibližně ve stejné době jako krize, obdržel obrovskou platbu, aby se dostal z ochromující finanční situace.

Na oplátku dostal za úkol přivést Británii do všeobecné války s Němci. V roce 1940, kdy se skutečně dostal k moci, dostal zaplaceno celé jmění za to, aby se nevzdával a pokračoval ve válce, což proti vůli své země náležitě učinil. Bylo mu to jedno, vždyť bohatl.

Na výplatní listině byl také Duff Cooper, první lord admirality, který po krizi skutečně odstoupil, protože jeho snaha vyprovokovat válku selhala. Když válka vypukla, odjel do USA, kde byl placen za to, aby na rozsáhlém řečnickém turné bičoval veřejné mínění proti Němcům. Jednou z klíčových složek fungování této skupiny byl tisk.

Britský tisk byl zcela infiltrován a byl buď přímo vlastněn těmi, kdo bičovali k vyvolání války, nebo se dal poměrně snadno přivést. Zde se zaměření stává relevantním pro současnou situaci. Než krize skončila, probíhaly platby přímo z českého velvyslanectví do ohniska.

Jen jedna platba v červenci činila 2 miliony dolarů. Göringova odposlechová agentura to skutečně nakonec zachytila a Hitler rychle nechal shromáždit důkazy, které pak předal britskému velvyslanci. Hitler nechtěl jen kvůli malé skupině intrikánů na výplatní listině.

Chamberlain později ve svém deníku hovořil o Churchillovi a jeho plánech na svržení, ale nemohl s tím nic moc dělat. Byl naprosto obklopen těmi, kteří byli placeni za to, aby podkopávali jeho politiku appeasementu. Dokonce i jeho vlastní ministr zahraničí v minulosti, Anthony Eden, byl téměř jistě na výplatní listině, protože i on patřil mezi zdaleka největší agitátory.

V této chvíli se situace vymkla kontrole a Hitler se snažil situaci uklidnit, aby mohl řídit věci ve svůj prospěch. Němci v Sudetech byli týráni a zdálo se, že Evropa je na pokraji války. Veřejně prohlásil, že Němci trvají na právu na sebeurčení, které má i každý jiný národ, a to nejen slovy. To nemá být dárek pro sudetské Němce od pana Beneše. Mají právo požadovat vlastní život, stejně jako každý jiný národ. Žádám, aby útlak tří a půl milionu Němců v Československu přestal a aby na jeho místo nastoupilo svobodné právo na sebeurčení. Konec citátu.

Krize trvala příliš dlouho a k Benešově smůle se Britové začali zastavovat a přemýšlet. Britský velvyslanec Henderson řekl, cituji: Jeho paušální odmítnutí by bylo v rozporu se zásadou, na níž bylo založeno samotné britské impérium, a v důsledku toho by pro nás nikdy neshromáždilo plnou podporu ani britského lidu, ani impéria, konec citátu. Následující den byl dvanáctý, den, na který všichni čekali, finále norimberského shromáždění.

Hitler dorazil na stadion v sedm hodin večer za řevu davu. Poté pomalu kráčel k pódiu, zatímco v pozadí řval jeho lid neutuchající Sieg Heil. Nezačal českou krizí, ale stranickými boji.

Mnozí si začali myslet, že se o ní prostě vůbec nezmíní. Ale pak najednou přišlo téma Čechů, cituji: V žádném případě si nepřeji, aby zde v srdci Německa vznikla druhá Palestina. Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění, a lidé by si toho měli všimnout, konec citátu.

Na tuto repliku však nenavazovala hrozba, jak chtěli váleční štváči v zahraničí, ale požadavek spravedlnosti pro týrané Němce. Pak řekl, cituji: Mělo by nás mrzet, kdyby to narušilo nebo poškodilo naše vztahy s jinými evropskými státy, ale vina neleží na nás, konec citátu. Svět si oddechl.

Nejdůležitějšími adresáty Hitlerova projevu však byli samotní sedření Němci. Pro ně byla pravda za Hitlerovými slovy jasná a zřetelná. Nechtěli být opuštěni.

Nyní nastal ten správný čas. Pro ně to byla svoboda, nebo smrt a museli jednat rychle. Do rána pokrývaly vlajky s hákovými kříži všechna sedlácká města, kam až oko dohlédlo.

Desetitisíce sedmihradských Němců se hemžily ulicemi a křičely: Chceme sebeurčení. Češi téměř okamžitě odpověděli svým obvyklým způsobem. Začali do davu střílet ostrými náboji.

Téměř ihned po zahájení protestů byl jeden civilista mrtvý a desítky dalších ležely na zemi těžce zraněné. Do konce dne se počet mrtvých zvýšil na 21 a stovky dalších byly zraněny. I Češi věděli, že teď, nebo nikdy.

Kdyby se sudečtí vzbouřili a odtrhli, nebo kdyby se dokonce přistoupilo k plebiscitu, věděli, že je to konec českého státu. Kdyby sudetští odešli, chtěli by odejít i Maďaři. Kdyby šli Maďaři, chtěli by jít i Slováci.

Kdyby šli Slováci, chtěli by jít i Poláci. A kdyby šli Poláci, chtěli by jít i Ruští. Výsledkem by byl žalostný malý stát, který by neměl žádné prostředky na svou obranu, a dokonce ani na své fungování.

Beneš postavil svůj národ do bezvýchodné situace. Kdyby nic neudělali, přišli by o všechno. Pokud by protesty potlačili, přišli by o všechno a byli by nenáviděni.

Rozhodli se být nenáviděni. Henlein, vůdce sudetských Němců, využil své šance a pronesl všeobecnou výzvu ke svobodě. Jak se situace zhoršovala, začalo povstávat stále více sudetů.

Krize byla tady. Téměř veškeré sudetské německé obyvatelstvo vstoupilo do stávky a odmítlo platit daně. Bylo vyhlášeno stanné právo a Němci začali být masakrováni po celém pohraničí.

Henlein rychle ztratil kontrolu nad situací a apeloval na Hitlera, aby poslal armádu a ukončil další vraždění v důsledku českého fanatismu. Paříž a Londýn začaly panikařit, protože si uvědomily, že kůň, kterého podporovaly, se maskuje a jednoduše masakruje menšiny. Francouzský premiér Deladier pokračoval v nastoupené cestě a varoval Chamberlaina, že ať se děje, co se děje, Čechy podpoří.

Tvrdil, že český stát je pro budoucí válku s Německem životně důležitý. Při jakékoli vojenské operaci se naskýtaly skvělé možnosti útoku na Německo z československého území. Mezitím francouzský ministr letectví Pierre Cotte prohlásil: Z tohoto státu lze nejsnáze bombami zničit německé hospodářství a německý průmysl.

Společnými útoky francouzského a českého letectva lze velmi rychle zničit všechna německá výrobní zařízení. Němci zachytili komunikaci mezi Prahou a jejími britským a francouzským velvyslanectvím, která byla zabalena do Churchillovy skupiny The Focus. Ústřední česká vláda rozesílala komunikaci, v níž se uvádělo, že všichni musí vyčkávat, aby Benešovi stínoví spolupracovníci měli čas svrhnout Chamberlainovu a Deladierovu vládu a mohli dosadit, cituji, válečné strany, tedy válečné štváče, jako byl Churchill.

Brzy ráno 15. září opustil Chamberlain Downing Street 10 a vydal se na cestu do Croydonu skrze davy jásajících Britů, aby se dostal ke svému letadlu. Ve 12.30 přistál v Mnichově a přivítal ho velvyslanec Henderson. Poté pokračoval skrze tisíce Němců, kteří ho zdravili salvami a výkřiky Heil.

Ve 4.30 Chamberlain a jeho doprovod dorazili na Burghof, kde na ně nahoře na schodech čekal Hitler. Zde si pak dali šálek čaje a popovídali si, než oba zamířili se Schmidtem, Hitlerovým tlumočníkem, nahoru, aby se pustili do práce. Hitler začal vyjmenovávat stížnosti na své sousedy a provedl Chamberlaina událostmi, které vedly k současné situaci.

Chamberlain pozorně naslouchal a s přátelským úsměvem odpovídal na všechny vůdcovy otázky. Poté se podíval Hitlerovi do tváře a prohlásil, že je připraven napravit všechny křivdy vůči Němcům. Když se vrátil, zvedl se proti němu gigantický odpor placených šíbrů a parlamentu.

Zvláště Duff Cooper se rozzuřil, a jak požadovali ti, kteří ho platili, řekl, že by měla být okamžitě vyhlášena britská mobilizace. Chamberlain všechny vyzval, aby se uklidnili. Mezitím ve Francii už Francouzi nařídili částečnou mobilizaci.

V USA byl mezitím prezident Roosevelt naprosto rozzuřený. Zuřil proti premiérově politice míru za každou cenu. Považoval ji za pouhé oddalování nevyhnutelného konfliktu, který chtěl, aby svět přizpůsobil svým zásadám a zásadám těch, kteří stáli za ním.

Dokonce Chamberlaina přirovnal k Jidášovi, což by Chamberlainovi, zbožnému křesťanovi, připadalo od Roosevelta, který jako svobodný zednář křesťanství nenáviděl, odporné. Také doma se Chamberlain setkával s odporem. Ne však od svého lidu, který byl téměř zcela jednotný v jeho prospěch, ale od parlamentu.

Muži jako Churchill, Eden a Cooper agitovali, jak jen mohli, aby Chamberlaina odstranili z cesty nebo ho dotlačili k válce. Druhý den přišel čas oznámit Benešovi zprávu, že se bude muset vzdát některých území, jinak ztratí veškerou podporu. Když byl Benez s touto informací konfrontován, zdálo se, že se mu před očima zhroutil celý svět.

Byl dokonce tak rozrušený, že se zpočátku odmítal o této záležitosti bavit. Aby toho nebylo málo, britský velvyslanec mu poté sdělil, že odpověď musí přijít, protože Chamberlain chce s Hitlerem znovu mluvit do 48 hodin. Začínalo být jasné, že jeho blafování selhalo, ale zahnaný do kouta Beneš odběhl hledat pomoc jinde, zatímco Chamberlaina nechal s napětím čekat na odpověď.

Následujícího dne si předvolal sovětského ministra a zeptal se ho zaprvé, zda SSSR splní své smluvní závazky, pokud Francie učiní totéž, a zadruhé se zeptal, že pokud Francie odmítne, podpoří SSSR Čechy ve Společnosti národů? Do 19 hodin dostal na obě tyto otázky kladnou odpověď přímo z Moskvy. O 45 minut později český ministr zahraničí sděloval své vládě, aby britské návrhy odmítla a zkusila štěstí u Francouzů a Sovětů. V podstatě v tomto okamžiku byla situace taková.

Obě strany se shodly na tom, že Češi musí vyklidit Sudety. Jediným problémem bylo načasování. Pro Brity by příliš rychlý postup mohl vyvolat větší krizi, ale pro Hitlera příliš pomalý postup znamenal s přibývajícími dny stále více mrtvých Němců.

Koneckonců hned za hranicemi probíhal zdánlivě nekonečný masakr Němců. Britové a Francouzi mu v jeho očích bránili v záchraně vlastních lidí, kterou by mohl snadno provést. Chamberlain se však nevzdal a prostřednictvím prohlášení v tisku vystřelil výzvu Hitlerovi a jeho vyslanec sir Horace Wilson byl zpět v říšském kancléřství, aby s Hitlerem vše projednal.

Moc z toho nebylo, ale Wilson slíbil, cituji: Ještě se pokusím, aby ti Češi dostali rozum, konec citátu. To bych uvítal, řekl Hitler a pokračoval, že Anglie si nemůže přát lepšího přítele než Hitlera. Jedinými rozzlobenými muži byli opět jen Churchill a ti, kteří byli na výplatní listině jeho pánů.

Duff Cooper okamžitě rezignoval na funkci prvního lorda admirality. Churchill na oslavách sarkasticky prohlásil, cituji: Nikdy jsem nevěděl, že se Neville narodil v Betlémě, což byl stejně jako před ním Roosevelt další ateistický úšklebek na adresu extrémně věřícího Chamberlaina. O několik dní později Churchill ve sněmovně promluví, cituji: Utrpěli jsme totální a nesmazatelnou porážku.

Na oplátku se ozvaly výkřiky o nesmyslu. Bez ohledu na to pokračoval, cituji: „Vše skončilo. Ticho. Truchlící. Opuštěni. Rozbité Československo se noří do tmy. Překročili jsme strašlivý mezník našich dějin. Když byla celá rovnováha Evropy vyvedena z rovnováhy a strašlivá slova byla prozatím vyřčena proti západním demokraciím, ty jsi byl zvážen na vahách a shledán nedostatečným. To je teprve začátek zúčtování. Je to jen první doušek, první předchuť hořkého poháru, který nám bude rok co rok nabízen, pokud se díky vrcholnému ozdravení morálky a bojovému elánu znovu nepovzneseme a nepostavíme se za svobodu jako za starých časů,“ konec citátu. Churchill byl jako vždy skvělým hercem. Byl ochoten poslat další generaci mladých mužů umírat do Francie, aby mohl dostat výplatu od svých stínových pánů.

Jemu a jeho penězům by nestálo nic v cestě. V soukromí Churchill bezmocně zuřil nad Hitlerovým úspěchem. V Německu se mezitím Hitlerovi ulevilo.

Nechtěl válku se Západem, ale válku s Československem skutečně chtěl. Chamberlaina upřímně obdivoval a považoval ho za dobrého člověka, ale v soukromí se často vztekal nad jeho zásahy. Češi po dvě desetiletí brutálně týrali Němce a Hitler teď nechtěl nic jiného než rozbít jejich národ.

Francouzi a Britové ho o to připravili, a proto se zlobil. Ale pokud jde o to, že se vyhnul všeobecné evropské válce, byl nadmíru spokojen. Bylo to období smíšených emocí, ale ze všeho nejvíc byl prostě šťastný, že bolest konečně skončila.

Sudetští Němci se vraceli domů. V Praze nový předseda vlády prohlásil, že byli nuceni přijmout Mnichovskou dohodu. Řekl, že to byla volba, cituji, mezi zmenšením našeho území a smrtí národa, konec citátu.

Skutečnost však byla taková, že Beneš, který nyní utekl do londýnského exilu, poté co málem uvrhl Evropu do války, která by znamenala smrt milionů lidí, otevřel Pandořinu skříňku. Jeho hazardní hra znamenala ztrátu Sudet ve prospěch Německa. Nyní by přišli o všechno.

Maďaři, stále nesmírně zahořklí z toho, jak s nimi bylo na konci Velké války špatně zacházeno, byli připraveni a čekali, až se na ně vrhnou. Již o měsíc později zaklepou na dveře i oni a budou požadovat navrácení svých krajanů. Také Slováci konečně vycítili svou šanci získat svobodu.

Československo, to, co z něj zbylo, se okamžitě začalo rozpadat. Několik dní po Chamberlainově bouřlivém úspěchu se začínal obávat válečných štváčů, jako byl Churchill, a jejich vlivu na veřejné mínění. Měl zcela pravdu.

O rok později by ho stáhli s sebou. Následujícího dne, 6. října, byla Chamberlainova politika schválena poměrem hlasů 366 ku 144 hlasům. Cooper, Eden a Churchill, všichni tři placení, nebo údajně v Edenově případě, se na protest zdrželi hlasování.

Každé slovo, které vyšlo z úst těchto tří válečných štváčů proti Chamberlainovi, bral Hitler v Berlíně jako osobní útok. Ať se dělo cokoli, zdálo se, že problém válečných štváčů prostě nezmizí. Nějakým způsobem se jim dařilo proměnit tento bouřlivý úspěch Němců vracejících se do Německa v jakousi pohromu.

Churchill se okamžitě pustil do spřádání událostí jako jakési předehry k velké válce, což je falešný názor, který přetrvává dodnes. Postupem času by tato představa nakazila stále více lidí a nakonec by k velkému zmatení Němců učinila válku nevyhnutelnou. Churchill by zase zemřel jako velmi bohatý a velmi uctívaný muž, šťastný, že pravda o tom, proč takovou politiku podporoval, zůstala skryta před britskou veřejností, která ho tehdy i dnes tolik miluje.

Devátého října by Hitler opět v Saarbrückenu pronesl projev, v němž by zuřil proti třem válečným štváčům a zároveň by poděkoval tomu, koho bychom nyní mohli nazvat jeho nejlepším přítelem mimo Německo, Benitu Mussolinimu. Poté pokračoval: A vím, že víte, co tomuto muži dlužíme. Rád bych se zmínil také o dvou dalších státnících, kteří se usilovně snažili najít cestu k míru a kteří společně s velkým Italem a námi uzavřeli dohodu, jež zajistila spravedlnost pro 10 milionů Němců a mír pro celý svět.

Jsem šťastný, že tyto miliony Němců jsou svobodné, že patří k nám a že byl zajištěn mír. Nicméně zkušenosti, zejména z posledních osmi měsíců, musí posílit naše odhodlání být opatrní a nikdy nenechat nic nedokončeného, co je třeba udělat pro ochranu Říše. Proti nám stojí státníci, kteří, jak jim musíme věřit, také chtějí mír.

Vládnou však v zemích, jejichž vnitřní uspořádání umožňuje, aby je kdykoli nahradili jiní, kteří o mír neusilují. Tito jiní jsou zde. V Anglii je pouze nutné, aby se místo Chamberlaina dostal k moci Duff Cooper, Eden nebo Churchill, o nichž víme, že jejich cílem by bylo rozpoutat válku.

Nesnaží se to skrývat. To nás zavazuje k tomu, abychom byli ve střehu a mysleli na ochranu Říše. Dále víme, že nyní, stejně jako dříve, hrozivě číhá onen mezinárodní světový nepřítel, který našel živý výraz v bolševismu.

Víme také, jakou moc má mezinárodní tisk, který žije pouze ze lží a pomluv. Vzhledem k této zvláštnosti světa kolem nás a k těmto silám musíme být opatrní, pokud jde o budoucnost. Musíme mít za všech okolností vůli k míru a být připraveni k obraně.“ A tak počátkem října Hitler vstoupil do Sudet, kde byl přivítán podobně jako v Rakousku.

Byl obletován, líbán, dojímán a obdarováván květinami. Davy se táhly na kilometry daleko a vítaly Vůdce, který jim doslova zachránil život. Až dosud byli masakrováni po tisících.

To by však nebyl konec. Československo se začalo rozpadat a s Němci, kteří stále zůstávali hlouběji v českém vnitrozemí, se zacházelo strašlivě, protože si na nich Češi vylévali vztek nad celou situací. Ve stejné době, kdy Němci obsadili Sudety, toho využili Poláci a obsadili Štětín.

Maďaři a Slováci se začali bouřit a zanedlouho došlo k implozi státu. Především jeden člověk se snažil každou situaci nafouknout, a tím byl jako obvykle Winston Churchill. Po celý příští rok otravoval studnu míru.

Šel by do všeho, aby si zajistil výplatu. Po celá léta byl Churchill nejotevřenějším zastáncem boje proti Sovětům. Nyní, protože si to jeho nadřízení přáli, začal tvrdit, že Britové by měli najít společnou řeč se Stalinovým Sovětským svazem, aby zničili Hitlera.

Mnohým se Churchill zdál naprosto šílený, ale s rostoucím napětím v Evropě získával stále větší vliv. Ze všech mužů, kteří se na této konkrétní krizi podíleli, má však Bernays samozřejmě největší vinu. Bernays sám na sebe vzal riziko.

Ve skutečnosti, jak později řekl, se opravdu snažil ze všech sil. Tisíce sudetských mužů, žen a dětí byly povražděny jen proto, že byli Němci, a to výhradně jeho zásluhou. Byl klíčem k intrikám po celé Evropě s cílem svrhnout Chamberlainovu a Deladierovu vládu, aby stínové postavy v zákulisí těchto zemí mohly dosadit své válečné loutky, jako byl Churchill.

Především on měl brutální touhu po krvi a chtěl masakrovat německý lid. Za jeho úsilí se jeho země rozpadla. Když se po válce vrátil domů, nechal sudetské Němce zcela zlikvidovat.

V roce 1948 se měl Bernays stát obětí intrik, metody, kterou tak miloval. Byl svržen komunisty a téhož roku zemřel, zahořklý a v depresi. Když padla železná opona, jeho československý stát ustoupil Česku a Slovensku.

Jen jedno z jeho přání bylo splněno. Češi si ponechali Sudety a tamní Němci, většinou ženy a děti, byli po statisících genocidováni. Po dramatu Mnichovské dohody se svět začal zajímat, jaký bude další Hitlerův krok.

Váleční štváči, kteří byli placeni za vyvolání konfliktu, jako například Winston Churchill a Duff Cooper, začali bičovat svět, že Sudety jsou jen první kostkou domina v Hitlerově ďábelském plánu na ovládnutí světa. Mnozí, ať už to byli placení šíbři, nebo naivní příslušníci široké populace, se k této výzvě začali přidávat. Po Londýně se šířily zvěsti o tom, co bude následovat.

Jedna z nich se objevila v podobě Ericha Korda. Kord byl členem protihitlerovské skupiny, která byla odhodlána Hitlera svrhnout za každou cenu. Nejznámějším z nich byl později samozřejmě generál von Stauffenberg a byl ukázkovým příkladem muže, který zuřil nad úpadkem šlechty s nástupem nového Hitlerova režimu.

Nyní si byli všichni Němci, alespoň na papíře, jako Němci rovni. Mnozí z bývalé šlechty se s tímto novým pohledem na svět jednoduše odmítali smířit a na každém kroku Hitlerovi oponovali. V roce 1938 však bylo v plánu Hitlera sesadit, pokud by se rozhodl vyhlásit válku Československu.

K tomu nedošlo a spiknutí pak nabylo nové podoby, směšných lží. Kord pracoval na londýnském ministerstvu zahraničí a začal tyto lži spřádat. Jednou z nich bylo, že Hitler měl náhle v plánu bombardovat Londýn.

To bylo z nějakého důvodu bráno tak vážně, že Chamberlain uspořádal mimořádnou schůzku. K bombardování samozřejmě nedošlo, ale podezření tu bylo. V té době kolovaly i další zvěsti, například že Hitler chce zahájit invazi na Ukrajinu nebo do Rumunska.

Nic už nedávalo smysl, ale v divokém tahu provokací, vybičovaných muži jako Churchill, si lidé, a hlavně Chamberlain, začali myslet, že jsou pravdivé. AJP Taylor v knize The Origins of the Second World War píše, cituji: Předpokládali útok na Holandsko a rozhodli se ho považovat za casus belli (tj. důvod k válce). Také Švýcarsko mělo být ohroženo.

Nebo mohlo dojít k překvapivému leteckému útoku na Anglii. To byly noční můry bez obsahu. Neexistuje sebemenší střípek důkazu, že by Hitler o takových plánech někdy uvažoval, a to ani v nejzazším případě.

Neville Henderson byl přesnější, když 18. února napsal: Můj rozhodný dojem je, že Herr Hitler v současné době o žádném dobrodružství neuvažuje. Proč by tak měl činit? Východní Evropa mu padala do klína. Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávie soupeřily o jeho přízeň.

Francie východní Evropu opustila. Sovětské Rusko se odcizilo západním mocnostem. Polsko udržovalo přátelské vztahy s Německem.

Navzdory rozčilujícímu neúspěchu při hledání řešení Gdaňské otázky, zatímco svět přemýšlel, co Hitler udělá dál, jeden člověk ne, a to Hitler sám. Po úspěchu v Mnichově se vydal na své oblíbené místo na světě, na Berghof. Zde jednoduše trávil čas přípravou plánů na přestavbu Lince, rakouského města, v němž vyrůstal.

Dne 21. ledna 1939 měl Hitler schůzku s českým ministerstvem zahraničí, na které požadoval úplnou českou neutralitu a také snížení počtu českých ozbrojených sil. Hitler Čechům po uplynulých šesti letech dramatu jednoduše přestal věřit. Přibližně v této době také došlo ke kontaktu s Wojtkem Tukou.

Ten v Hitlerovi viděl cestu své země k úplné nezávislosti, nikoli k dosavadní pomlčkové polonezávislosti na Češích. Citujme: Telegrafoval Hitlerovi obsáhlou výzvu, aby Slováky chránil a přijal je jako hospodářské a kulturní kolegy slavného německého národa. Češi se o záměrech Slováků rychle dozvěděli.

Koneckonců napětí rostlo, a od té doby, co Němci v Sudetech získali svobodu, je zřejmé, že Slováci je budou brzy následovat. Dne 9. března Češi odpověděli. Slovenská vláda byla odvolána a česká armáda vstoupila na Slovensko.

Když se Hitler 10. března brzy ráno dozvěděl tuto zprávu, měl dvě možnosti. Nechat Čechy, aby si takovým způsobem obnovili prestiž, nepřipadalo v úvahu a bez ohledu na to se zdálo dobré mít Slováky na své straně. Kdyby přiměl Čechy, aby zůstali mimo, ale nepodpořil Slováky, pak by se do hry nepochybně zapojilo Maďarsko.

Je nepravděpodobné, že by Horthy podruhé usnul na vavřínech. V důsledku toho se logicky rozhodl pro podporu Slováků. V osm hodin ráno invaze do Československa oficiálně začala.

V devět hodin ráno už byla německá armáda v Praze, kde nenalezla žádný odpor. Sám Hitler byl na cestě, nejprve vlakem a poté autem. A poté, co viděl, jak dobře jsou Němci přijímáni, rozhodl se jednoduše vjet přímo do Prahy, k velkému zděšení Himmlera a bezpečnostního štábu.

Ve čtyři hodiny odpoledne překročil české hranice v otevřeném voze, v němž se postavil a salutoval svým plukům. Za soumraku dorazil do Prahy a byl odvezen na Hradčany. Našel se průvodce, který je zavedl na místo, kde si Hitler a jeho doprovod mohli později odpočinout.

Vůdce pak zůstal vzhůru a sepsal zákon, kterým byl zřízen německý protektorát nad Čechami a Moravou. Francouzům to bylo jednoduše jedno. Francouzský ministr zahraničí prohlásil: Obnovený drift mezi Čechy a Slováky jen ukazuje, že jsme loni na podzim málem šli do války, abychom posílili stát, který nebyl životaschopný.

V Londýně zpočátku reagovali, že jde o záležitost, která by se jich neměla týkat. Britská veřejnost to však necítila stejně. Podstoupili příliš mnoho Churchillovy propagandy na to, aby Hitlerovi dali za pravdu.

Koneckonců při pohledu zvenčí okupace vypadala hodně jako nestoudná agrese. NSV, Německá organizace národní sociální péče, se okamžitě nastěhovala a během prvních deseti dnů byly obyvatelstvu rozdány potraviny za 7 milionů říšských marek a oblečení za 5 milionů říšských marek. Německé úřady také rychle zajistily doplnění zásob v obchodech s potravinami a v obchodních domech.

Místní etnicky německé straně bylo také znemožněno získat kontrolu nad hospodářstvím, resp. veřejnou správou, aby nedošlo k vyděšení české většiny. Česká armáda byla násilně zredukována ze 150 000 mužů na 7 000, ale propuštění důstojníci měli dostat plnou penzi bez ohledu na délku služby. Češi také nebyli nuceni narukovat do německé armády, a to zůstalo skutečností po celou dobu války.

Češi si ponechali kontrolu nad všemi aspekty svého národa s výjimkou zahraniční politiky a hospodářství. Touto rolí byl za Němce pověřen Constantin von Neurath. Ten byl Čechům vždy sympatický a jeho jmenování bylo Čechy vítané.

Když Němci přišli, vstoupili do země se 150 000 nezaměstnanými. Rychle vytvořili pracovní programy a během prvního měsíce jich 15 000 využilo a vrátilo se do pracovního procesu. Velký český průmysl také rychle dostal od Říše bohaté zakázky.

Ve skutečnosti si mnozí Češi blahobyt z okupace zamilovali. Za války to bylo tak alarmující, že to Beneše a Churchilla přivádělo k šílenství. V rozporu s veškerou jejich propagandou bylo, že tehdejší protektor Čech a Moravy Reinhard Heydrich byl Čechy tak milován.

Měl to být ztělesněný ďábel, vrchní muž Heinricha Himmlera, ale bez ohledu na to byli Češi docela spokojení. Zavedl nové revoluční sociální a důchodové zabezpečení a oni se dočkali nevídané prosperity. Spojenci se s tím prostě nemohli smířit, a jak víme, poslali na něj atentátníky.

Proti jeho vraždě okamžitě demonstrovalo 30 000 Čechů na hlavním pražském náměstí, ale Churchillovi se splnilo přání a měl radost ze zhoršení situace v českých zemích, což nakonec vedlo k masové genocidě všech tamních Němců na konci války. Haša zase zůstal po celou dobu okupace na svém místě a mezi ním a Němci nikdy nebyla zlá vůle, ale starý muž měl být za své úsilí v roce 1945 brutálně mučen a zavražděn ve spojeneckém vězení. Ještě téhož měsíce bylo Slovensko napadeno Maďarskem.

Říká se tomu Malá válka, takže jak název napovídá, daleko se nedostali a pod tlakem toho, že Německo Slovensko podpoří, se maďarské odhodlání rychle rozplynulo a Slováci se dobře drželi. Maďaři nakonec dosáhli jen velmi mírných zisků. Slovensko se nakonec v roce 1941 připojilo k Hitlerově válce na východě a uprostřed moře hrozných a neefektivních spojenců, jako byla Itálie nebo i tradiční nepřítel Slováků, Maďarsko, bylo vlastně známé svou vysokou kvalitou.

Co se týče Čechů, po zřízení protektorátu Češi prostě tak nějak existovali a žili dál v relativním blahobytu, zatímco zbytek Evropy se rozletěl do povětří. Československo jako stát zjevně selhalo a všechno se hroutilo. Kdyby národ nebyl předán Německu, aby obnovilo pořádek, budoucnost by byla krajně nejasná.

Na druhou stranu, kdyby Hitler nezasáhl a nezasáhl, pak by následky toho, co by se mohlo stát se zbytkem českého státu vedle, mohly být katastrofální. Uvízl mezi kamenem a tvrdou nohou. Kdyby zasáhl, pak by samozřejmě zbytek světa zuřil.

Nezáleželo na tom, jestli ho Heschet pozve dovnitř. Nezáleželo na tom, jestli se k Čechům budou chovat vlídně. V uplynulém roce obsadil Rakousko a Sudety a v Polsku probíhala krize kvůli Gdaňsku.

Svět to považoval za větší plán, jak si dál brát, co se dá. Churchillovo tvrzení, že se Hitler rozhodl ovládnout svět, stejně jako další placení propagandisté, Hitlerovu vnímání ve světě rozhodně nepomohlo. Z tohoto scénáře prostě nebylo možné vyjít s dobrým koncem.

V důsledku okupace nechtěly západoevropské mocnosti během Gdaňské krize nečinně přihlížet. A jak víme, Gdaňská krize vedla k nejnákladnější válce v dějinách. Je ironií, že Gdaňsk byl na Hitlerově seznamu priorit snad nejvýše a neněmecké české země zdaleka nejníže.

Nakonec mu však spadly do klína v opačném pořadí. A v důsledku toho by přišla válka o nejlogičtější nárok, stoprocentně německý Gdaňsk, který ve skutečnosti ani nebyl součástí Polska.