Podvod s Deníkem Anne Frankové

Její deníky jsou prezentovány jako příběh, jak se odehrál, a samozřejmě to hrálo na lidské emoce a získalo sympatie pro největší zločinecký syndikát, který kdy svět proklel.

Mnoho Američanů si knihu přečetlo nebo alespoň vidělo její filmovou verzi a byli hluboce dojati skutečným dramatem, o němž tvrdí, že ho předkládá, podobně jako se to stalo se seriálem Holocaust v 70. letech. Sám si vzpomínám, jak jsem se na něj jako dítě díval a jak mě to dojalo, jak jsem byl šokován a zděšen.

Byli jsme mylně přesvědčeni, že Anne Franková ten deník skutečně napsala. Je to beletristické dílo, které se prodávalo po celém světě, a ovlivnilo tolik lidí, dotklo se jich to nejenom emocionálně, ale i společensky. A to byl celý účel, ovlivnit mínění, vytvořit aktivismus pro věc, která byla na začátku založena na pohádce.

Ve skutečném světě, který by vedli skuteční lidé se skrupulemi a kteří by chtěli dodržovat zákony, slušnost, řád a pravdu, by něco takového nikdy nebylo vydáno. Samozřejmě by jsme povolili, aby se tato kniha prodávala, ale muselo by být jasné, že se jedná pouze o fantasy příběh.

Ale když se takové věci vydávají za realitu, za skutečný příběh, a lidi se nad tím rozplývají a opět je to přiměje k tomu, aby se angažovali v aktivismu, je třeba aby jsme za tím udělali tlustou čáru. Ale nikdy nebyla a nikdy nebude, dokud náš svět budou řídit zločinní psychopati. Přesto však mohou hrát svou hru, jak chtějí, protože se toho chytá stále více lidí.

A dokud se nám bude dařit lidi vzdělávat, dříve nebo později se snad jejich lži nepodaří udržet. A to je možné. Teď se to zdá být mimo realitu, ale podívejte se, co se děje od října loňského roku. Masové bombardování Gazy ve skutečnosti lidi probouzí. Lidé už tolik neskočí na Trumpovu kartu holocaustu. Začínají si uvědomovat, že ti, kterým se dostávalo nejvíce soucitu, jsou ti, kteří si soucit zaslouží nejméně.

Možná nejsou hodni soucitu vůbec.

Vnímavé děti na střední škole jsou také vedeny k četbě Deníku Anny Frankové, který je dnes pravděpodobně vrcholem teorie o holocaustu. Patnáctiletá dívka Anne Franková a její otec Otto Frank byli v září 1944 deportováni z Nizozemska do Osvětimi. Otto se léčil v osvětimské nemocnici.

O několik týdnů později byla Anne tváří v tvář postupující sovětské armádě spolu s mnoha dalšími evakuována do přeplněného tábora Bergen-Belsen. Desetitisíce Židů, kteří přežili, se rozhodly opustit Osvětim a odejít v lednu 1945 na západ se stejnými lidmi, kteří je údajně po celá léta denně vraždili. Anna Franková zemřela v březnu 1945 na tyfus.

Originál rukopisu deníku však forenzně zkoumal německý Státní kriminalistický úřad, Bundeskriminalamt. Jejich analýzy zjistily, že významné části díla byly napsány kuličkovým perem. Vzhledem k tomu, že kuličková pera nebyla před rokem 1951 dostupná každému, byly části díla doplněny až dlouho po válce. 

Znalci rukopisu po bližším zkoumání originálů určili, že veškeré písmo v deníku je psáno stejnou rukou, a BKA (Bundeskriminalamt) zjistil, že žádný z rukopisů deníku neodpovídá známým příkladům Annina skutečného rukopisu. Skutečným autorem deníku byl židovský spisovatel Mayer Levine, který v soudním sporu s Anniným otcem Otto Frankem požadoval a dostal za své dílo 50 000 dolarů. Pravdu o deníku Anny Frankové poprvé odhalil v roce 1959 švédský časopis Friaud.

Zjistil, že židovský spisovatel Mayer Levine napsal dialogy deníku a v soudním sporu s Otto Frankem požadoval za svou práci zaplacení. Výtah ze švédských článků vyšel v listu Americké ekonomické rady 15. dubna 1959 v následujícím znění: „Historie má mnoho příkladů mýtů, které žijí delší a bohatší život než pravda a mohou se stát účinnějšími než pravda.“

Západní svět se již několik let dozvídá o židovské dívce prostřednictvím údajně osobně psaného příběhu, deníku Anny Frankové. Jakákoli poučená literární kontrola této knihy by ukázala, že je nemožné, aby byla dílem dospívajícího člověka. Tento názor potvrzuje i pozoruhodné rozhodnutí Nejvyššího soudu státu New York, podle něhož bylo známému americkému židovskému spisovateli Mayeru Levinovi přiznáno 50 000 dolarů, které mu měl vyplatit otec Anny Frankové jako honorář za Levinovu práci na deníku Anny Frankové.

Důkazy, které shromáždil Dr. Robert Farrison z Francie, dokazují, že slavný deník je literární podvrh. Profesor Farrison po provedení rozsáhlého výzkumu prohlásil: Pravda mě zavazuje k tomu, abych řekl, že deník Anny Frankové je pouze obyčejný literární podvod. Židovsko-německý komunista Bruno Baum se přiznal, že byl jedním z hlavních fabulátorů propagandy v táboře Osvětim. 

Nepřeháním, když řeknu, že většinu veškeré osvětimské propagandy jsme napsali my sami v táboře. Tuto propagandu jsme prováděli pro světovou veřejnost až do posledního dne naší přítomnosti v Osvětimi.

Bruno Baum

Základní informace o Anně a její rodině

Zpět k malé slečně Anně Frankové. Podívejme se na pár základních informací o ní, její rodině a jejím údajném deníku.

Frankovi byli němečtí Židé z vyšší třídy pocházející z bohatých rodin. Otto a jeho sourozenci žili na exkluzivní Murrenstrasse ve Frankfurtu. Otto navštěvoval soukromou přípravku a také Lessingovo gymnázium, v té době nejdražší školu ve Frankfurtu.

Poté navštěvoval univerzitu v Heidelbergu. Po jejím absolvování odjel na dlouhé prázdniny do Anglie. V roce 1909 odcestoval dvacetiletý Otto do New Yorku, kde se ubytoval u svých příbuzných Oppenheimových.

V roce 1925 se rodiče Anny vzali a usadili se v německém Frankfurtu. Anne se narodila v roce 1929. Rodinný podnik Frankových zahrnoval bankovnictví, správu pramenů v Bad Sodenu a výrobu kapek proti kašli. Věřte nebo ne, ale na všech těchto podnicích vydělali slušné jmění.

Annina matka, bývalá Edith Hollanderová, byla dcerou továrníka, takže i ona pocházela z velké rodiny plné peněz.

V roce 1934 se Otto s rodinou přestěhoval do starého dobrého Amsterdamu, starého židovského bankovního ráje, kde koupil podnik na výrobu koření, Opikta, jak se jmenoval, který vyráběl pektin, jenž se používal při výrobě želé pro domácnost.

V květnu 1940, poté co Němci obsadili Amsterdam, Otto zůstal ve městě, zatímco jeho matka a bratr se prý přestěhovali do Švýcarska.

V letech 1939 až 1944 Otto prodával pektin německé armádě.

Pektin byl kromě konzervačního prostředku do potravin také protiinfekční bombou na rány a zahušťovadlem pro zvyšování objemu krve při transfuzích, takže po něm byla velká poptávka, a tak vydělal spoustu peněz.

Pektin se používal také jako emulgátor do ropy a míchal se s benzínem pro účely zápalných bomb.

Dodávkami pro wehrmacht se Otto stal v očích Holanďanů nacistickým kolaborantem, stejně jako Prescott Bush, dědeček mladšího chlapce.

Dne 6. července 1942 Otto přestěhoval rodinu Frankových do takzvaného tajného přístavku. Přístavek byl třípatrový, převážně prosklený městský dům, který sdílel zahradní park s dalšími padesáti byty.

Zatímco se Otto údajně skrýval, stále řídil své podniky. V noci a o víkendech prý chodil dolů do své kanceláře.

Všimněte si, že tady je další Žid, který zásoboval Hitlerův režim, Hitlerovu válečnou mašinérii. Ten seznam samozřejmě pokračuje dál a dál. Když to vytáhnete před obhájci Hitlera, vždycky mají nějakou výmluvu. Haagská dohoda, že? Tu smetli ze stolu.

Bylo nám řečeno, že Anne a další, často ji doprovázeli přátelé. Chodili do Ottovy kanceláře a poslouchali rozhlasové vysílání z Anglie, aby měli přehled o tom, co se děje s válečnou situací. A pak, samozřejmě podle oficiální blbé historky, byla později zajata. Jasně, Hitler půjde po jedné z dcer svého dodavatele, že ano?

Každopádně údajný deník začal psát 12. června 1942 a psal se až do 5. prosince 1942. Takže skoro celých šest měsíců tento deník běžel, a přesto se mělo věřit, že, nacisté chtěli Židy zabít. Jakmile přišli do tábora, bylo to jen na dočasné zadržení, dokud nepřijde jejich počet, a prásk, rovnou do pecí nebo do plynových komor nebo do čehokoli jiného? Ano, je to snůška keců.

Jen si to představte, celých 6 měsíců a pořád vynechávali její číslo, takže jí nevolali k popravě. Kromě tohoto prvního deníku ho prý Anne doplňovala osobními dopisy. Otto říkal, že Anne slyšela Gerrita Bolksteina v jednom vysílání říkat, cituji: „Pište si deník.“ To je pravda. A dále údajně prohlásil, že jej hodlala po válce vydat.

Proč si myslela, že to skutečně přežije, že? Údajně, opět, sotva jste vstoupili do tábora, tak jste byli během několika dní mrtví. Údajně! A přesto měsíce po sobě obcházela smrt a ve skutečnosti se jí podařilo žít dál a vydat ji. Moc na tom nezáleží, protože víme, že tu zatracenou věc nenapsala. Ani její otec to nenapsal. Její otec ji přepsal plagiátem Levinovy práce a to všechno pod jejím jménem.

Tady je pro vás další zajímavost. Anne spojovalo to, co bylo v deníku s tím, co bylo v dopisech. Takže když svůj deník přepisovala, používala při tom kuličkové pero, které, jak se ukázalo, v roce 1945 ještě neexistovalo.

Technologie kuličkových per ještě nebyla vyvinuta. A přesto existuje tento její přepsaný deník, který údajně pochází z té doby, že? Psaný kuličkovým perem.

Navíc kniha nabyla zcela vysoké literární úrovně. A četla se spíš jako profesionální dokument než jako dětský deník. Takže to nemohla být ona, kdo ji napsal. Použitý jazyk byl mnohem složitější, než by člověk čekal od obyčejného dítěte, které to údajně napsalo. V tomto druhém vydání Annin styl psaní a rukopis najednou dozrály nad její mladá léta.

Opět je zřejmé, že to nebyla Anne, kdo to napsal. I kdybyste chtěli tvrdit, že to bylo opsáno z jiného zdroje, což zjevně bylo, bylo to opsáno z Levinových spisů. Nebyla to ona, kdo to udělal.

Byly tam provedeny nějaké změny, ale i ty změny svědčí o gramatickém vývoji daleko za hranicí toho, co jí umožňoval její věk. Skutečný deník Anny Frankové obsahoval podle New York Times z 2. října 1955 jen asi 150 poznámek. Přesto jich druhé vydání obsahovalo mnohem více.

Proto mě opět zaráží, jak mohl někdo tomuto podvodu vůbec věřit. Neprověřuje se to na žádné úrovni, ze které to zkoumáte. Celá tato věc je jako švýcarský sýr. Všude jsou díry. Přesto to veřejnost dodnes hltá.

Pokud se o Anně Frankové zmíníte jako o podvodnici, budete napadeni stejně rychle, jako když označíte holocaust za podvod. V myslích většiny tupců, kteří nic nepodrobují pečlivému zkoumání, ačkoli ve skutečnosti musíte pečlivému zkoumání podrobit všechno, zejména v tomto světě řízeném lháři a zaplaveném jejich lží.

Každopádně, jak se vypráví, v roce 1944 německé úřady v okupovaném Holandsku zjistily, že je Otto Frank podváděl prostřednictvím svých rozsáhlých a velmi lukrativních zakázek pro Wehrmacht. Hitler by to jistě neschválil, ale tyto místní německé úřady si daly tu práci a Franka zatkly. Německá policie provedla razii v podkroví jeho bytu a osm Židů, kteří tam pobývali, bylo posláno do pracovního tábora Westerbork a nuceno vykonávat manuální práce.

O nic jiného v koncentračních táborech nešlo. Jen pracovní tábory. To byl jejich trest. Otto sám byl poslán do Osvětimi a její sestra Margit a její matka, jak nám bylo řečeno, následně zemřely na tyfus v jiném táboře. To bylo na konci války běžné. Nemoci se rychle šířily.

Hitler dohlížel na péči o vězně, aby byli zhruba každé tři měsíce vyšetřováni. Měli absolvovat lékařské prohlídky, aby se ujistili, že jsou v nejlepší kondici. Chtěl, aby byli ve skvělé kondici a mohli udržovat válečnou mašinérii v chodu. Ale na konci války, kvůli spojeneckému bombardování, kdy se do táborů nedostávaly zásoby, tak vězni umírali buď na tyfus, nebo hlady, nebo na cokoli jiného.

Ale to nebyla nacistická politika. To nebyla Hitlerova politika. To byla chyba spojeneckých bombardérů, kteří to svinstvo způsobili.

Vidíte všechny ty filmy, jak se spousty těl vynášejí na trakařích a hromadně ukládají do masových hrobů. Hrůzy nacistického holocaustu. Ty hrůzy způsobili Spojenci a jejich bombardování.

V roce 1945, poté co byl Otto osvobozen z německého zajetí, se vrátil do Amsterdamu, kde tvrdil, že našel Annin deník chytře ukrytý v přístavbě na trámu. Deník, který nemohla napsat ona. Byl psaný jiným písmem. Byl psán kuličkovým perem, které v té době neexistovalo. Vyjadřoval zběhlost ve stylu psaní a gramatice, která byla daleko za jejími léty.

Ale s touhle historkou o tom, jak se deník objevil, jsou ještě další problémy. Jiná historka vypráví o tom, že deník skutečně našla holandská přítelkyně Miep Gijsová, která ho pak Ottovi předala.

Bez ohledu na to, jak Otto k údajnému deníku přišel, vyplývá, že ho předal Isse Kavernové a jejímu manželovi Albertovi, což byl, jak se ukázalo, spisovatel, který byl zjevně autorem prvního deníku. Nebo provedl plagiát Levinova díla a přikrášlil ho trochou cukru a koření.

Každopádně Levin, ten, kterého Otto plagioval, byl sám o sobě pěkný propagandista. Nevadilo mu, že sám propagandu holocaustu rozvíjí, a skutečně tak činil. Jen se mu nelíbilo, že mu Otto krade slávu.

Ale přesto je zábavné sledovat tento boj, protože jeho výsledkem bylo odhalení celého příběhu o deníku Anny Frankové jako podvodu, kterým byl.

Ale každopádně na začátku druhé světové války Levin natáčel dokumentární filmy pro americký Úřad válečných informací, tedy pro propagandu, a později pracoval ve Francii jako civilní expert v oddělení psychologického boje. Toje zajímavé, že? Každopádně se nakonec stal válečným zpravodajem Židovské telegrafní agentury se zvláštním posláním odhalovat osudy vězňů židovských koncentračních táborů.

Takže sám byl mimořádný propagandista, jen nechtěl, aby se mu Otto pletl pod nohy a kradl mu slávu. Každopádně Levin bral svou roli velmi vážně a někdy vjížděl do koncentračních táborů dříve než tanky takzvaných osvobozovacích sil, aby sestavil seznamy přeživších. Po válce odjel do Palestiny a už se zase věnoval filmové kameře, aby se do tohoto oboru vrátil.

Natočil například film Dům mého otce, který vyprávěl příběh dítěte, jež přežilo a hledá svou rodinu v Palestině, prostě samá propaganda. Tento příběh samozřejmě napsal jako román, takže nikdy netvrdil, že je na něm něco pravdy. A kniha vyšla v roce 1947.

Abychom ještě více ukázali, jak slizký ve skutečnosti byl, Levin se přidal k podzemní organizaci Hagana a pomáhal pašovat Židy z polského vnitrozemí do Palestiny, v té době pod kontrolou britského mandátu.

V roce 1951 se Levinovi dostal do rukou výtisk francouzského vydání deníku Anny Frankové. Několikrát se pokusil o jeho vydání v angličtině a koncipoval ho jako divadelní hru a film.

Každopádně se věci zvrtly, když se produkční společnost rozhodla spolupráci s Levinem zrušit a přejít k jinému autorovi. Levin ji zažaloval a bitva se pak táhla několik let. Nakonec ho velká část židovské komunity vykázala.

A přestože měl plné právo být naštvaný, protože to bylo jeho dílo, nešlo ani tak o to, že by Otto plagioval to, co Levin. Snažil se ukrást zásluhy, slávu a zisky za práci, kterou Levin vykonal. Přepsal ji, a proto nezněla jako z dětského pera, že? Byl to především jeho rukopis.

Ale Otto mu nechtěl přiznat zásluhy a celý soudní proces prokázal, že deník byl Levinovým dílem a Otto ho neplagiátoval, ale přivlastnil si ho a snažil se ho připsat své dceři. 

A tak byla tato informace potlačena. Nechtějí, abyste věděli, že Levin měl ve skutečnosti pravdu. Byl to opět sionistický propagandista, který sám prosazoval totéž.

Vidíte, jak mezi zloději není žádná čest, že? V židovské zemi se hádají sem a tam a řežou se do vlastních řad. Podřezávají si krky, aby dostali, co chtějí.

Jsou ve stejném týmu a bojují za stejné cíle, ale když dojde na přetlačovanou a teď na tom jiná frakce vydělá víc než já, no tak já vás dám k soudu. Budu tě žalovat. Teď se z nich stanou nepřátelé, přestože jsou ve stejném týmu a ve velkém měřítku prosazují stejnou agendu.

Škoda, že jsme toho my, gójové, více nevyužili. Nebo možná je naděje, že to možná ještě v budoucnu dokážeme, ale využijeme toho a použijeme to proti nim. To přece dělají s námi, že? S pohanským světem. Berou si naše slabiny a vymýšlejí způsoby, jak je použít proti nám. Ale aby jsme to udělali my s nima, to by se jim zhroutil domeček z karet. Vždyť už se to stalo samo od sebe, bez jakéhokoli vnějšího zásahu, že?

Představte si však, že by pohané spolupracovali, aby to způsobili v mnohem větším měřítku, vzali jejich slabosti, jejich touhu po bohatství a moci a použili ji proti nim, nastražili na ně past, aby odhalili sami sebe. To by je napravilo, že? Dělají nám to už tisíce let, ale víte, proč pohané většinou nikdy nic takového neudělali? Protože máme svůj život a nejsme pomstychtiví. Nejsme zlovolní.

Ovšem, chcete-li porazit svého nepřítele, musíte se stát stejně pomstychtivými a zlovolnými jako on, chcete-li ho porazit. Na tom přece není nic špatného, protože oni proti nám vedou válku už nespočet staletí, že? Je nejvyšší čas obrátit karty proti nim a použít jejich vlastní taktiku zpět na ně. Říká se tomu pomsta. Osobně bych to viděl jako spravedlnost.

Stačí když dáme dohromady partu geniálních gójských mozků, a seženeme finanční podporu. Mohli by jsme je porazit v jejich vlastní hře, znovu na ně nastražit past, aby se sami odhalili. To by byla ta nejlepší pomsta vůči nim. Použít proti nim jejich vlastní taktiku, kterou na nás používají už tisíce let.

Každopádně uprostřed všech těch válečných akcí, které se odehrávaly, zažaloval Otto Frank Levina a právě v té době newyorský Nejvyšší soud přiznal Levinovi 50 000 dolarů za jeho intelektuální práci.

V roce 1960 Otto žaloval dva Němce, Ernsta Romera a Edgara Geise, za šíření literatury, která deník odsuzovala jako padělek.

Žaloval je za to, že deník očerňovali jako padělek, ačkoli ve skutečnosti padělaný byl a v tomto newyorském případu již byl jako padělek prokázán. V tomto procesu vznikla studie oficiálních německých odborníků na rukopis, která určila, že vše v deníku napsala stejná osoba a že žádný z rukopisů deníku, žádný z nich neodpovídá žádnému známému příkladu Annina rukopisu.

Nejenže styl psaní a formulace přesahovaly její léta, ale samotný rukopis se zjevně neshodoval s jejím vlastním rukopisem. Otto by měl raději držet jazyk za zuby, protože tento soud jen ještě víc odhalil, že deník je podvod.

Ale myslíte, že mu na tom záleželo? Musel přece vědět, že to tak nejspíš dopadne. Doufal, že na tom vydělá pár šekelů, ale musel vědět, že ta věc neprojde. Jim je to ovšem jedno, protože za nemají svědomí, ani žádný smysl pro slušnost a sebeúctu. Ale také nemají strach ze spravedlnosti, protože vědí, že v dlouhodobé perspektivě je jejich židovští kamarádíčci vyplatí, takže se nemají čeho bát.

Každopádně německý časopis Der Spiegel zveřejnil o této zprávě zprávu, v níž se uvádí, že některé úpravy pocházejí z roku 1951 a že celý deník je v podstatě poválečný podvrh, že nebyl napsán v době války.

Několik studií a soudních případů potvrdilo absolutní podvrh celé té věci, a dokonce můžeme vidět klíčové hráče, zejména Levina, kteří byli do celého tohoto dramatu zapojeni.

A přesto tato věc stále letí. Film, který je na něm postaven, stále letí v očích veřejnosti jako oficiální historický dokument potvrzující oficiální příběh o holocaustu. Je to blábol, stejně jako celý příběh holocaustu.

Malé zamyšlení

Každopádně Deník Anny Frankové byl poprvé vydán v roce 1952 a okamžitě se stal ohromným bestsellerem. Byl znovu vydán v brožované podobě ve 40 výtiscích a nelze odhadnout, kolik lidí se dotklo a vzrušilo i filmové zpracování.

Proč při tak širokém ohlasu a rozšíření nebyl nikdy oficiálně oznámen soudní proces s otcem Anny Frankové, který se přímo dotýká pravosti této knihy a filmu? Nevypovídá to o tom, kdo ovládá tento zatracený systém? Média a všechno ostatní napříč. Soudní proces ukazuje, že kniha byla zfalšovaná, a přesto se o tom nikdy veřejně neinformovalo. Potlačili to.

Veřejnost byla v této věci záměrně držena v naprosté nevědomosti. Není snad tato skutečnost sama o sobě opět dostatečným důkazem, že kniha není nic jiného než propaganda a že Židé ve skutečnosti ovládají média spolu se vším ostatním v této zatracené zemi?

Co je na tomto případu tak zarážející, je skutečnost, že jak Otto Frank, tak Meyer Levin byli opět Židé. Ano, v tomto kmeni často docházelo k vnitřním bojům. Někdy je docela humorné sedět a dívat se na to. Je to jistě objevné, ale nikdo nemůže tvrdit, že otázka nad pravostí této knihy má v tomto případě něco společného s antisemitismem. Šlo o žalobu Žida na jiného Žida kvůli výmyslům a samozřejmě plagiátorství. Takže to, s čím máme co do činění, je opět nepochybně podvod.

Jako vždy, když mluvíme o kmenových lumpárnách, hrají velkou roli peníze. Samozřejmě to jde mnohem hlouběji. Celá sionistická komunita chtěla, aby se tato propaganda šířila, aby kmen vypadal jako oběť. Samozřejmě jsou zde také velkým faktorem peníze. Jen na autorských honorářích Otto Frank bohatě vydělal, na prodeji této knihy, která údajně líčí tragický život jeho dcery.

Školní publikace Scholastic, rozdávané studentům po celé zemi, po léta tuto knihu doporučovaly mládeži. Opět ji prezentovaly jako dílo Anny Frankové, významné, důležité historické dílo, i když se samozřejmě celou dobu vědělo, že jde o výmysl.

Reklama před promítáním filmu zdůrazňovala, cituji: „faktickou povahu předkládaného dramatu“, stejně jako Spielbergovy filmy. Je to celé podvod, podobně jako film Poslední týdny, kde se dokonce v některých mainstreamových novinách objevily výzvy, aby se Spielberg přiznal k podvodu a přestal to propagovat jako historickou skutečnost.

Propagátoři knihy i filmu celou dobu sami rozdmýchávali plameny nenávisti, ačkoli se sami hlásili k odsuzování nenávistných projevů. Systém kvůli tomuto přijme zákony, aby vás za takzvané nenávistné projevy zavřeli na dlouhá léta. Mělo by být samozřejmé, že když máte systém, který hraje takovou hru, má zřejmě co skrývat. Pravda se opozice nebojí. Pravda se opozici směje do tváře a podporuje ji, protože jí lze snadno dokázat, že se mýlí. Když musíte přijímat zákony, abyste mohli lidi zatýkat, jste na tom špatně.

Spis číslo 2241-1956 v kanceláři úředníka okresu New York by měl být otevřen veřejnosti a měl by být masově zveřejněn a distribuován. Tato záležitost se ovšem stává obzvlášť naléhavou a alarmující, když si uvědomíme, že po celém světě bylo mnoho lidí, kteří se skutečně dostali do vězení kvůli zpochybňování pravosti oficiální zprávy o holocaustu.

Když máte takovéto příběhy, které byly zcela vyvráceny, a dokázány jako podvrh, měli by snad kvůli tomu jít lidé do vězení? Určitě ne. Ale místo toho jdou do vězení za zpochybňování holokaustu. Když se snadno prokáže, že jde o podvod. To si snad děláte legraci. Lidé si myslí, že žijeme ve svobodné společnosti, v otevřené společnosti, že jsme pokročili za věk tyranie.

Žijeme ve věku čirého, nefalšovaného svinstva, ještě horšího, než jaké existovalo ve středověku. Dnes vás sice neupálí na hranici jako tehdy, ale lži jsou mnohem rozšířenější a věří se jim mnohem víc. V temném středověku existovala spousta lidí, kteří skutečně nevěřili tomu, co jim říkali, ale prostě se s tím smířili a drželi jazyk za zuby, protože nechtěli být upáleni na hranici. Dnes už taková hrozba lidem nad hlavou viset nemusí.

Holohoaxeři, ovšem vřele přijímají a hájí tyhle kecy. Milují se s nimi. Berou si je sebou do postele a každý večer si je dávají pod polštář. Rozjeli daleko větší hru na podvody než cokoli, co měli v temném středověku.

Deník Anny Frankové samozřejmě není zdaleka jediným příkladem falešné knihy zaměřené na holocaust, která v průběhu let vyšla a později byla odhalena jako podvod, kterým byla. Máme o tom článek i video.

Holocaust s.r.o. v literatuře

Všechna svědectví očitých svědků byla jedno po druhém odhalena jako obrovské lži, kterými byla. Nikdo z těch lidí ani nebyl v táborech, až na vyjímky, každopádně i tak, jejich příběhy byly naprosto přikrášlené a přehnané.

Stále mě udivuje, že když  jsou jeden po druhém všichni odhaleni jako lháři, přesto jsou lidé stále zatýkáni a zavíráni za to, že zpochybňují tuhle zatracenou věc.